Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu. Nemůžu tedy napsat ani jméno toho předního muže státní správy, ani ministerstvo, na kterém působí. Ani to nemám nahrané. Jedno z témat týdne přece byly novinářské sliby anonymity. Než napíšu, oč běží, zde událost týdne: Do Česka přijede Elvis Costello. Intelektuál s velkými brýlemi a jeden z nejlepších autorů současné pop-music. Kdysi vzteklý pankáč, který dodnes zpívá, jako by při tom kopal do dveří. Na shledanou 4. listopadu v Kongresovém centru. Zahraniční událostí týdne byl zajisté první koncert Boba Dylana v Číně. Což mělo zajisté význam hlavně symbolický. Letos sedmdesátiletý Dylan není žádný sociální, natožpak politický komentátor.
Vizinoviny tentokrát nejen z hudebního světa
Dylan zhruba jednou za pět let poskytne rozhovor, přičemž zpovídající je přinejmenším držitelem Pullitzerovy ceny. Chápeme – komu by se v tomhle věku chtělo ztrácet čas s blbci? Otázky se zhusta točí kolem Dylanových vzpomínek na hudbu z rozhlasu, který Dylan poslouchal ještě jako malý. Tedy nic, co by hýbalo světem, kromě „dylanologů“, což je v zásadě neškodný koníček lidí s přebytkem volného času.
Symbolická hodnota setkání Dylana a čínských úředníků je v tom, že kafkovská státní mašinerie (důvody, proč se koncert povolí či nikoliv, zůstávají skryté) dala razítko svolení muži, který je už drahně let skrytý za svými písněmi. Podobně jako Milan Kundera za svými romány a esejemi. O toho (francouzského) spisovatele (ćeského původu) se totiž našemu přednímu úředníkovi, zmíněnému v úvodu, jednalo. Ještě předtím ale k Dylanovi: Asi takhle jej ve středu viděli návštěvníci Stadionu pracujících v Pekingu. Podle listu Guardian měl na hlavě světlý stetson, jako v tomto klipu:
Úředník a Kundera. Muž z ministerstva se nechal ptát, na jakém telefonním čísle se autorovi Nesmrtelnosti dá dovolat. Nejprve jsem myslel, že jde o žert. Milan Kundera, ten nejslavnější český spisovatel, který se starou vlastí komunikuje z Paříže pouze zprávami předávanými zdejším nejbližším přátelům? Pak mě napadlo, že chce třeba ministr romanopisce ocenit. I zavolá si tedy svého předního úředníka a povídá: Sežeňte mi číslo na toho slavnýho Kunderu, dostane metál! No a úředník shání. Doprovázíme vystoupením ve Slam Poetry, tedy soutěži mluveného slova. Intelektuál středního věku se svěřuje, že provedl registráž a kontaktáž dívky půvabné jak obrázek. O něj samotného se však rve duše s tělem, a tak přichází s lehce omluvným sloganem: „Ona není blbá, jen toho zatím málo ví.“
Konečně, proč třeba nenatočit reportáž o marném bloudění ministerského úředníka po pařížských stopách Milana Kundery? Mimochodem, jeden z nejlepších článků, které jsem kdy četl o legendě taneční hudby, kapele Kraftwerk, byla reportáž o tom, jak se pisatel snaží skupinu vystopovat v jejím domovském Düsseldorfu. Ptá se třeba v prodejně kol, kam Kraftwerk jako zanícení cyklisté chodí nakupovat. Kraftwerk nakonec nenajde, ale v článku se o nich čtenář dozví leccos zajímavého. K tématu telefonního čísla na Kunderu tento klip:
Nakonec se ale ukázalo, že mocný ministerský úředník, shánějící číslo na slavného spisovatele, od něj chce jen podepsat knihu. Bláznivé? No samozřejmě. Doufejme však, že ten vysoce postavený člověk nechce podpis pro sebe. Že je bláznem z lásky a chce třeba podpis pro svou milou. Vizinoviny tohoto týdne proto končí tematickým klipem. Půvabná Sade, Praha, 14. května.