Britský kytarista Jeff Beck, který vystoupí 23. června v pražské Tesla Areně, je snad posledním z velkých mistrů šesti strun, možná s výjimkou Erika Claptona, kterého jsme u nás nepřivítali. S podivem je to o to víc, uvědomíme-li si, že Beck se v první kytarové lize pohybuje již dobrých pětačtyřicet let. Jisté vysvětlení můžeme hledat ve faktu, že navzdory svému umění vždy zůstával ve stínu svých slavnějších kolegů, a to nejen v 60. letech, ale i v pozdějších dekádách.
Jeff Beck - kytarové eso poprvé v Česku
Neprávem, protože na rozdíl od třeba již zmíněného Claptona byl vždy daleko osobitější a odvážnější v prosazování své vlastní představy. Někdy, pravda, až paličatě, odtud možná také pramení početné historky o tom, jak těžké je s Beckem vyjít, že se jedná v podstatě o duševně nemocného člověka, psychopata, možná až schizofrenika. Budiž, na psychotika ale kytarou vládne proklatě dobře…
Jeho sláva započala v polovině 60. let, kdy v kapele Yardbirds vystřídal již zmíněného Claptona. Zůstal téměř dva roky a natočil řadu syrových nahrávek, kombinujících rhythm and blues s blues a někdy i jazzovými názvuky, a mimo jiné jsme jej právě s Yardbirds mohli vidět i v jedné ze scén Antonioniho Zvětšeniny, kdy při klubovém koncertě vzteky rozštípe kytaru.
V roce 1967 založil společně s Rodem Stewartem vynikající Jeff Beck Group, orientující se převážně na elektrické blues a zárodky hard rocku – ostatně, první album kapely, Truth, z roku 1968 předběhlo zvuk debutu Led Zeppelin, přitom je prokázané, že jejich kytarista Jimmy Page (který, mimochodem, vystřídal Becka v již zmiňovaných Yardbirds) právě tuto desku znal a byl při jejím natáčení. Z desky, ideálně kombinující těžkotonážní bluesový zvuk se Stewartovým zpěvem a vybuzenou Beckovou kytarou, se stala senzace a podobný úspěch čekal kapelu i u druhého alba - Beck-Ola.
Po čtvrtém albu ale Beck kapelu v roce 1972 opustil a začal tím dlouhou éru sporadických spoluprací a jednorázových projektů. V roce 1975 všem vytřel zrak stylovým obratem, když přišel s jazz-rockovým albem Blow By Blow, na němž s naprostou lehkostí vystřihával rychlé kytarové linky v ne zrovna snadných rytmech. Na další desce, Wired z roku 1976, spolupracoval s pražským rodákem Janem Hammerem, který se předtím proslavil jako hráč na klávesy v jazz-rockové superskupině Mahavishnu Orchestra. S Hammerem vyrazil i na turné, jež bylo zanamenáno na živém albu.
Po jazz-rockové éře se víceméně odmlčel, občas vydal nějakou desku, věnoval se ale především svému velkému koníčku - opravování starých aut. Zůstával ovšem vyhledávaným muzikantem, takže když v roce 1993 vydal album Crazy Legs, jež bylo poctou rokenrolovému kytaristovi Cliffovi Gallupovi, nikoho to nepřekvapilo. Beck si zkrátka opět zcela dělal, co chtěl. Potvrdil to i v roce 1999 albem Who Else!, následovaného o dva roky později deskou You Had It Coming a po dalších dvou letech albem Jeff. Tato vynikající volná trilogie představila Becka jakožto muzikanta, který si úspěšně a naprosto přirozeně podmanil různé samply, smyčky a podobné elektronické efekty, a zcela za sebou nechal všechny upachtěné snahy svých vrstevníků být aktuální.
Poté se opět více méně odmlčel – ne, že by nevydával alba, ale šlo o koncertní nahrávky –, až v roce 2010 přišel s novinkou Emotion & Commotion, na níž opět předvedl, jak široký má záběr, a také, jak skvělým kytaristou je. Vedle razantní Hammerhead můžeme slyšet jemnou versi Lilac Wine Jeffa Buckleye, stejně jako jazz-rockovou vzpomínku či starý rhythmandbluesový kousek I Put A Spell On You. A vzhledem k Beckovým vyjádřením, i k tomu, že je to jeho zatím poslední studiový počin, můžeme předpokládat, že právě z této vynikající desky bude v Praze nejvíce čerpat. I když, v jeho případě nic není jisté…