Praha – „Vyprávím příběhy konkrétních lidí,“ říká o své práci francouzský válečný fotograf Patrick Chauvel. Před dvěma lety přijel do Česka uvést svou knihu Válečný reportér a v těchto dnech se opět vrátil z podobného důvodu. Osobně představí český překlad svého nejnovějšího knižního počinu o jednom pozoruhodném přátelství.
Patrick Chauvel: Fotograf je svědek
V roce 1968, když bylo Chauvelovi osmnáct, se ve Vietnamu, kde bojoval s americkou armádou, seznámil s indiánským stopařem Sky Eysem, členem speciální průzkumné jednotky. Během tří let, kdy jejich přátelství trvalo, spolu prošli peklem vietnamské džungle i Paříží 70. let, v níž byl ale „Apač, který chtěl být orlem“ zranitelnější než ve skutečné džungli. „Je to příběh přátelství mezi mladíky, kteří se stanou součástí války. Také hovořím o traumatu z války a o osudu amerických indiánů v americké armádě,“ přiblížil svou knihu Chauvel.
Jako válečný fotograf a reportér pracuje téměř čtyřicet let, natočil také několik dokumentů. Je posledním z generace fotoreportérů, která zažila Šestidenní válku v Izraeli, Vietnam či Čečensko. Zachytil většinu světových konfliktů, jeho snímky se objevily na titulních stranách nejprestižnějších novin a za reportáž z války v Čečensku získal v roce 1995 ocenění World Press Photo.
Patrick Chauvel o práci válečného fotografa: „Je třeba fotit, ale není třeba vždycky všechno ukazovat. Nechceme fotit jenom proto, abychom zveřejňovali v médiích. Jsou záběry, které nemůžete zveřejnit ihned, fotografie jsou jako lupa, mohou udělat velkou škodu mimo kontext. Nicméně fotografujete, protože musíte, máte povinnost jako svědek záběrů, které se ztratí.“
Během fotoreportáží mu šlo několikrát o život, Chauvelovi ale víc než na vlastním životě, natož na nějakých oceněních, záleží na povedeném záběru. „Obrazy jsou nejsilnějším sdělením. Nesmazatelně se zapisují do podvědomí lidí. Každý si pamatuje fotku vietnamské holčičky popálené napalmem, která se stala symbolem kolektivní paměti. Jedním obrazem lze vypovědět celý příběh,“ domnívá se. (Slavná fotografie Nicka Uta je mimochodem právě k vidění v pražské galerii Rudolfinum na výstavě Kontroverze.)
Nejtěžší na práci válečného fotografa není podle něho neustálé nebezpečí, ale zůstat objektivní. „Vždycky totiž do konfliktu vstupujete z jedné strany,“ vysvětluje. „Například teď v Libyi jsem fotil ze strany povstalců. Ale naštěstí tam byli i fotografové ze strany Kaddáfího. Ve fotografiích by ovšem divák neměl úhel pohledu poznat. Musím zůstat svědkem, který je na demarkační čáře mezi dvěma tábory a podává co nejkonkrétnější informaci.“
GALERIE
videogallery_153722
Nejkonkrétnější – to znamená bez přikrášlování. To Chauvel zásadně odmítá. Je potřeba přenést informaci takovou, jaká je, a ne z ní dělat hezké obrazy, říká. Vyprávět konkrétní příběhy lidí se snaží různými způsoby - například ve svém novém projektu válku přenesl na pařížské předměstí. „Nakombinoval fotografie pařížských ulic se svými válečnými záběry. Válka v Čečně vás příliš nezajímá, protože se vás netýká, ale ve chvíli, kdy vidíte ty samé bojovníky v ulicích svého města, má to najednou na vás úplně jiný dopad,“ vysvětlil Filip Láb z Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, co slavného válečného reportéra k takovému postupu vedlo.