Praha – Nejtěžší bylo dostat 37 let do 83 minut, říká o svém nejnovějším dokončeném dokumentu Helena Třeštíková. Zaznamenala v něm dějiny jedné české rodiny, méně dramatické, než byly osudy hrdinů předchozích časosběrných snímků Marcela, René nebo Katka. Přesto jsou obrazem jedinečnosti lidského života. Nahlédnout do Soukromého vesmíru mohou diváci v kinech od 26. ledna.
Třeštíková: Co je zaznamenáno, není ztraceno
Život rodiny Kettnerovy sledovala Třeštíková od 70. let do současnosti, jde o její zatím nejdelší časosběrný projekt. Kamerou dokumentovala osudy svých známých. „S Janou se kamarádím od nejútlejšího dětství, protože naše mámy byly spolužačky a narodily jsme se krátce po sobě,“ prozradila filmařka.
Vše začalo v roce 1974, kdy natočila s Janou, která tehdy čekala s manželem Petrem své první dítě, patnáctiminutový Zázrak. Osud syna Honzy i dalších členů rodiny sledovala ale dál, po celých 37 let. Osnovou filmu se staly Petrovy deníky, hlavní prostor má právě tato soukromá alternativa velkých dějin, připomínaných na archivních záběrech.
„Snažila jsem se ale, aby tam ta doba byla – přes televizní obrazovku, což je takové boží oko dneška, které je stále přítomné. Kromě společenských událostí jsme hledali další jednotící linky. Jednou z nich je Karel Gott, jedna z mála jistot našeho života. Nejistotu symbolizuje pronikání člověka do vesmíru,“ prozradila k filmu Třeštíková v pořadu Před půlnocí.
Zpracování natočeného materiálu zabralo 2,5 roku, ve střižně strávila režisérka se střihačem Jakubem Hejnou, který spolupracoval už na snímcích René a Katka, téměř sto hodin. „Najít tvar bylo nejtěžší,“ přiznala dokumentaristka. „Je to film, který vzniká ve střižně, kde se teprve hledají všechny ty souvislosti. Třeba chirurg, když operuje posté, může mít pocit, že to docela dobře umí. Ale v naší profesi tomu tak není. Každý den je jako první. Nikdy nemám pocit, že to umím. Znovu k tomu přicházím plná nejistot.“
I tak chce v časosběrných projektech pokračovat. „Čas je hodnota, která mě zajímá. Dokument dokáže jistou chvíli zakonzervovat, zachytit a nějakou její hodnotu uchovat. On to taky ve filmu otec rodiny, který je autorem deníku, říká, že co se zaznamená, zůstává, a co ne, je ztraceno,“ vysvětluje Třeštíková, co ji na tomto typu dokumentární tvorby přitahuje.
„Jsem pozorovatel, ne aktivista,“ dodává s tím, že podobné snímky jako točí Martin Mareček (Auto*Mat, Pod sluncem tma) nebo Filip Remunda a Vít Klusák (Český sen, Český mír) ji jako dokumentaristku nelákají.
GALERIE
René (2008, režie: Helena Třeštíková) zdroj: ČT
I když i pozorování má svá úskalí, spočívající především v míře odstupu filmaře od „objektu“. Sporný byl v tomto ohledu podle některých například film René, díky němuž se hlavní hrdina, tedy recidivista, stal „hvězdou“. A Třeštíkové předposlední časosběrný film Katka, v němž sledovala marný boj mladé narkomanky se závislostí, si vysloužil i kritiky, podle nichž Třeštíková některými záběry sklouzává z dokumentování do voyeurství.
„Kritika je prospěšná, pokud si z ní člověk dovede něco vzít,“ poznamenává k tomu režisérka. „Celou dobu, co jsem dokument o Katce dělala, jsem cítila, že se pohybuji na hraně, a strašně jsem se snažila ji nepřekročit. V dokumentu ale nikdy nebudu řešit stejné situace znova a znova. Jediné, jak bych mohla tu kritiku zpracovat, je hloubat ve své duši, jestli ještě zůstávám slušným člověkem, nebo jestli už není někde nebezpečí, že bych tu hranici překročila.“
V Soukromém vesmíru se jí nic takového nestalo a pravděpodobně nestane ani v dalším projektu, který svým tématem předpokládá menší prostor pro kontroverzi než Katka nebo René. Třeštíková točí už třetí pokračování Manželských etud, stejně jako v Soukromém vesmíru v nich mapuje mikrokosmos českých rodin. „Jsou už součástí mého kronikářství. Budou mě asi provázet až do smrti,“ poznamenala k etudám dokumentaristka.
Před půlnocí (zdroj: ČT24)