Praha - Fotografka Tereza Kabůrková /1980/, absolventka ateliéru Pavla Baňky na Fakultě užitého umění a designu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, představuje v Galerii Laboratorio novou řadu zátiší pod názvem Minulost. Kabůrková svoje zátiší neinscenuje, zachycuje úzce soukromý svět kolem sebe. Fotografováním kontempluje plynoucí čas. Zvěčňuje vakuum mezi ubíhající minulostí a budoucností -zatím- bez vize. V Bubenské ulici v Praze 7 výstava potrvá do 2. března.
Kolem Terezy Kabůrkové čas jen tak plyne
„Prostě jsem doma, dívám se, a když mám pocit, že vidím obraz, tak to vyfotím,“ komentuje fotografka svůj přístup v duchu východní filozofie, která považuje člověka za integrální součást jeho prostředí. Tereza pracuje izolovaná v klauzuře domova, v mezidobí, kdy se nevratně stává domovem bývalým, prožívá svět bezprostředně, skrze ty nejobyčejnější věci - květiny, patizón, hrušky, náhodná skupenství na stole či parapetu. Do přirozeného běhu událostí nezasahuje.
- Tereza Kabůrková / Moje bývalé okno zdroj: Galerie Laboratorio
- Tereza Kabůrková / Nové okno zdroj: Galerie Laboratorio
Fotografka se ve své práci záměrně vyhýbá perfekci. Ve věčném sporu týkajícím se vnímání a reprodukování přírody se opět přiklání na stranu Východu. Čínská krajinomalba po bedlivém pozorování přírody, v níž nenalézá pravidelnost, nýbrž nevyzpytatelné asymetrie, dává před řádem přednost anarchii. Stejně jako je tah čínského štětce sukovitý, nesouvislý, lemovaný kaňkami, snímky Terezy Kabůrkové neznají retuše. Ta by spolu s „kazy“ odstranila z fotografie moment spontaneity.
Fotografka akcentuje nedokonalost, živost, rukodělnost. V temné komoře ručně zvětšuje barevné i černobílé negativy a ustaluje i své city. Pomocí kontrolované náhody a vhodných chemikálií vyvolává zvolenou tonalitou zasuté emoce. I když hrušky hnijí, okvětní lístky opadají a jiné okno bude rámovat jiný horizont, není proč se vzrušovat.