Dotýkat se hvězd nebo drátů spadlých na zem, může být stejně nebezpečné - ale to první má přece jen zajímavější přidanou hodnotu, která tohle riziko vyvažuje. Život je prostě možné prožít v poklidném tempu a bezpečné selance s Mařenkou ze základky, nebo se do něj, alespoň na chvíli, vřítit v červenobílém kabrioletu (kde chybí brzdový pedál) se slavnou top krasavicí v černých brýlích, po níž šílí svět, po boku a věšteckým mrazením v zádech, že tohle sice nikdy nemůže dopadnout podle vašich představ, ale přesto to stojí za to. Váhaví střelci, měkkýši, podržtašky a přizdisráči tu nemají šanci, protože tohle je unikátní šance, která přichází jednou za život a je třeba ji sice jemně, ale rozhodně popadnout za blonďaté mikádo a držet tak dlouho, dokud ji to bude bavit. Neboť rozmary hvězd jsou nevypočitatelné a může se stát, jako tehdy v šestapadesátém, že přijdete na řadu ve chvíli, kdy to sami nečekáte. A pak o tom napíšete knihu, jako jistý Colin Clark, který na tenhle týden, kdy ho k sobě na chvíli přivinula nejžádoucnější žena na světě Marilyn Monroeová, nikdy nezapomene…
Můj týden s Marilyn aneb dotyky s hvězdou
Hvězda je bytost z jiného světa a stát se součástí její galaxie, jejímž jediným posláním je ji obletovat, se nepoštěstí každému. Přitom být nablízku, když byste se jí mohli šiknout, je vlastně základní předpoklad úspěchu. A doufat, že si všimne, že jste takový čistý, nevinný a oddaně zamilovaný a zároveň jí nabízíte šanci, aby už konečně políbila také někoho mladšího, než je sama (což se jí zas tak často nestává). Neboť tajným snem hvězd, které se na noc oblékají jen do Chanelu 5 a tvrdí, že v tomto malém světě se stejně všichni sejdeme v jedné posteli, je stát se (samozřejmě, že pouze na chvíli) tou, kterou bude někdo, pokud možno téměř nepolíbený, milovat jako obyčejnou holku odvedle, jíž se samozřejmě už nikdy nechce doopravdy stát, protože ještě nezapomněla, jak bezvýchodný opruz to byl a jaká klika a neskutečná dřina byla z toho zdrhnout.
„Sláva je příjemná věc, ale v noci se k ní nepřitulíte“
… řekla kdysi Marilyn, pro kterou bylo tulení jedním ze základních a životně důležitých rozměrů její existence. V onom inkriminovaném šestapadesátém se zdálo, že na tuhle aktivitu konečně sehnala někoho, s kým ji to bude bavit a který by mohl nějaký (delší) čas vydržet. Zkušený americký dramatik a novomanžel Arthur Miller totiž vypadal na chlapíka, který má přece jen o něco větší zkušenost, nežli nabušený baseballista Joe DiMaggio (který to zkoušel před ním) a mohl by to s Marilyn dát, a dokázat přitom přežít. Přijeli spolu tehdy do Londýna, kde měla s uznávanou britskou divadelní a filmovou legendou Sirem Laurencem Olivierem natáčet rozvernou romantickou komedii Princ a tanečnice. Očekávala, že ji tahle spolupráce posune k tomu, aby byla chápána více jako umělkyně, nežli jako hvězda a prvoplánový sexy symbol, zatímco Olivier do toho šel s opačným pocitem, že by se možná mohl přiučit tomu, jak se umělecké může spojit s hvězdným. Byla to oboustranně logická očekávání, která se ale ani v jednom případě nenaplnila.
Jak by také mohla, když se díky Marilyn stalo pro Oliviera natáčení galejemi, o nichž prohlásil, že než aby je snášel nějakých osm měsíců, bude lepší, když se raději rovnou zabije. A jen on sám ví, jak hodně litoval, že místo ní neobsadil raději svoji krásnou, bezproblémovou ženu Vivien Leighovou. Marilyn totiž nasadila svůj devastující rejstřík hvězdných manýr (jimiž bude hned ve svém dalším filmu Někdo to rád horké jako nezapomenutelná Sugar týrat i Billyho Wildera). Jeho součástí bylo permanentní čekání na place na to, zda tentokrát dorazí se zpožděním nebo vůbec ne, sem tam předvedla absolutní neznalost textu a pravidelně klasika Oliviera vytáčela tím, že se do jednoduché, romantické komedie snažila nacpat všechno, co jí v Actors Studiu Lee Strasberga naučili o Stanislavského metodě psychoanalytického rozboru postavy. Z jejího (zbytečného) pátrání, zda v sobě dokáže objevit povahovou podstatu v zásadě triviální figury, kterou měla zahrát, byl za pár dní Olivier na budku a Marilyn na práškách.
Ale pak na scénu vstoupil třetí asistent této taškařice Colin Clark, hoch z lepších kruhů, který tu dělal při své první práci u filmu holku pro všechno, a padl jí do oka i do noty.
Sláva je jako kaviár
Ale když se jím cpete dennodenně, může se vám z toho chtít za chvíli blinkat. A Marilyn, které Arthur Miller po pár dnech natáčení zmizel zpátky do Ameriky, potřebovala něco, či lépe řečeno někoho, kdo by rozptýlil její obavy, že byla právě opuštěna a že je špatná herečka. A také u ní nastala ta chvíle, kdy si hvězda potřebuje oddechnout od své maximální svítivosti u někoho, s kým je bezpečno, a stát se (alespoň na krátkou chvíli mezi dvěma klapkami) obyčejnou holkou Normou Jeane Mortensonovou, která se, byť jen krátce, vrátí do obyčejného života s jedním obyčejným chlapíkem, který jí tam může dělat (třeba na týden) spolehlivého průvodce, bez nároků na cokoli. A pak on zmizí z jejího života - a v tom svém na to nikdy nezapomene!
Tohle je základní leitmotiv stejnojmenné Clarkovy vzpomínkové knihy i filmu (spíše televizního) režiséra Simona Curtise, který byl natočen podle ní a literárního zpracování Clarkova deníku z natáčení „The Prince, The Showgirl and Me“ (po snímcích The Artist a Hugo je to v krátkém čase v pořadí třetí exkurze do dějin kinematografie). Navzdory Clarkově postavě ústředního vypravěče však mají největší drive i dramatický a komediální náboj kontroverzní sekvence, v nichž se rozevlátá a téměř postmoderní Marilyn střetává s ukázněným tradicionalistou Olivierem, v němž její přístup budí instinkty, jež připomínají více Jacka Rozparovače, nežli jeho oblíbeného Williama Shakespeara. Nicméně tyhle dvě figury, vlažně bekované málo výrazným a poněkud toporným Eddiem Redmaynem, směrují tenhle komorní opus dopředu a není proto překvapivé, že si za ně Michelle Williamsová a Kenneth Branagh vysloužili oscarové nominace. S respektem je třeba sledovat především již třetí nominací přizdobenou Michelle (Zkrocená hora, Blue Valentine), která nesází na maximální dotažení vnější podobnosti se slavnou hollywoodskou ikonou, ale daleko více akcentuje vykreslení jejího netriviálního, vícevrstevného charakteru, v němž se snoubí suverenita všemi milované hvězdy s nejistotou ženy, která o mnohém pochybuje, mnohému podléhá a mnohým je ničena.
Sláva je bál
A když si nedáte pozor, můžete se na něm utancovat k smrti, případně spálit žárem vlastní záře. I o tom je tak trochu tenhle Můj týden s Marilyn, rámcově komponovaný vlastně jako „film ve filmu“ a lokačně ukotvený ve studiích Pienwood, kde v polovině padesátých let natáčení Prince a tanečnice nějak takto skutečně probíhalo. Není to žádný hluboký a introspektivní pohled do nitra, co nám Clarkova kniha a Curtisův snímek nabízí, ale spíše komorní epizoda a retro zpráva o jednom setkání americké a britské herecké smetánky a jednoho outsidera, který se na chvíli ocitl na výsluní.
Můj týden rozhodně není čistou biografií, vlastně je to spíše výpověď o setkávání a opouštění. O tom, jak všichni touží po Marilyn, ale když se k ní přiblíží, jakoby zjistili, že je to někdo jiný. Tak chvíli rozpačitě postojí a nechají ji odejít. A nikdy si to pak neodpustí.
MY WEEK WITH MARILYN
Velká Británie/USA 2011, 99 min., české titulky, přístupný, 2D. Režie: Simon Curtis. Scénář: Adrian Hodges, Colin Clark (podle literárních předloh Colina Clarka). Kamera: Ben Smithard. Hudba: Conrad Pope, Alexandre Desplat.
Hrají: Michelle Williamsová (Marilyn Monroeová), Eddie Redmayne (Colin Clark), Kenneth Branagh (Sir Laurence Olivier), Julia Ormondová (Vivien Leighová), Emma Watsonová (Lucy), Judi Dechová (Dame Sybil Thorndikeová).
V kinech od 23. února 2012