Straka v hrsti po dvaceti letech


25. 3. 2012Aktualizováno25. 3. 2012, 17:01|Zdroj: ČT24

Nezdá se to, je to ale tak – již třicet let uběhlo od natočení slavného alba Pražského výběru Straka v hrsti, které nyní vychází v remasterované verzi. Desky, jež měla nejen zajímavý osud, zároveň se i podepsala na osudu celé kapely. A ne zrovna nejšťastněji…

Když šli v roce 1982 Michael Kocáb, Michal Pavlíček, Jiří Hrubeš a Vilém Čok do karlínského rozhlasového studia točit debutové album rockového Pražského výběru, zdálo se být vše v naprostém pořádku. Kapela, která prošla drastickou proměnou stylu, od jazzu s velice lehkými rockovými názvuky, a s jiným obsazením, nabrala totiž kurs do jasně rockových vod. Koncerty byly vyprodané a Pražský výběr si užíval své slávy a do toho přišla nabídka Pantonu natočit album. Stalo se, hned po natočení ale byla deska dána k ledu a kapelu potkalo asi po čtvrt roce to samé. Výslechy na StB a následně zákaz vystupování…

Již natočené album ovšem nějak proniklo na veřejnost a fanoušci si je přetáčeli na pásky i kazety, jež kolovaly po celé zemi. Paradoxně jej tak možná slyšelo víc lidí, než kdyby normálně vyšlo. Kolem Pražského výběru se zároveň začala vytvářet aureola zakázané kapely, jež přetrvala v podstatě dodnes. Straka v hrsti nakonec vyšla pod jiným názvem Pražský výběr v roce 1988 a po listopadu i na CD.

  • Michal Pavlíček při koncertu Pražského výběru (asi 1982) zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3419/341890.jpg
  • Michael Kocáb při koncertu Pražského výběru (1982) zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3419/341889.jpg
  • Pražský výběr - Vilém Čok (asi 1981) zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3419/341892.jpg
  • Pražský výběr (asi 1982) zdroj: ČT http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/35/3419/341891.jpg

Jaké tedy ono slavné album, jež se v anketě Československá deska desek umístilo na druhém místě, za Krylovým Bratříčkem a před deskou Flamenga Kuře v hodinkách, vlastně je? Při přísném pohledu na tuto všemi tak slavenou desku se bohužel ukáže, že tolik převratného či přelomového, natož pak jedinečného se zde prostě nekoná. A na tom nic nezmění ani nesporné instrumentální kvality všech zúčastněných, tedy Kocába a Pavlíčka s Hrubešem především.

Autor těch největších „novovlnových“ hitů Michael Kocáb je především velice šikovný komponista, ovšem hlavně v tom smyslu, že dokáže postihnout ducha toho či onoho hudebního žánru a v něm pak psát, sám Kocáb přiznává, že „žánry kombinoval“. Ovšem osvojení si jazyka a gramatiky ještě z člověka osobitého básníka nedělá… V nahrávkách Straky tak slyšíme typické znaky zahraničních „novovlnových“ kapel, a to jak v kompozicích, tak v jejich provedení, v kytarových partech můžeme slyšet různé vlivy, třeba i takového Franka Zappy (což není výtka), novátorské ovšem není ani Čokovo halekání a hýkání, nemluvě o šarži Kocábova zpěvu – pokud se nebudeme ohlížet za naši západní hranici, stačí si připomenout nahrávky Mikoláše Chadimy a jeho Extempore z té doby. Nejen že jsou daleko originálnější, zároveň jsou skutečným odrazem své doby, podobně jako jím byla produkce kapel z okruhu našeho undergroundu.

Většina posluchačů ovšem tyto zmíněné nahrávky neznala, Straka v hrsti a legenda kolem Pražského výběru coby zakázané kapely, tudíž party stojící podle svých fanoušků v tvrdé opozici vůči režimu (abychom byli objektivní, členové kapely si to rozhodně nemysleli, nepasovali se do role nějakých protirežimních buřičů či disidentů), tak udělala své. Posluchači zde mohli nacházet něco, co z našeho rozhlasu neslyšeli, něco, co jim znělo nově – aniž by ovšem věděli, že jde o velice zdařilý amalgám. A třeba závěrečné Nádraží, to už je zcela konvenční rocková písnička, jakých je dvanáct do tuctu. A zvlášť pikantní je poslechnout si, jak se v písničce S.O.S. kapela vysmívá svému bývalému baskytaristovi Ondřeji Soukupovi, který se nechal zlákat do doprovodné skupiny Karla Gotta. „Prachy, jenom prachy, nečekají, jen po nich sáhneš a už tě maj…“ Z dnešního pohledu je to bohužel spíš směšně pokrytecké moralisování.

Tak zlé to nebylo ani s tím pronásledováním, nikomu z muzikantů se v podstatě nic nestalo, kapela sice ukončila činnost, nikdo ale v kriminále neskončil, a dokonce se mohli potajmu hudbou živit dál. Hudbou, o jejíchž kvalitách si jistě mysleli své… Je dobré si v této souvislosti připomenout osud jiných muzikantů, a to nejen Plastiků, ale i třeba již zmíněného Chadimy a dalších. Ti nejen že nesměli hrát, někteří i skončili ve vězení.

Reportáž Petra Viziny (zdroj: ČT24)

A je dobré si připomenout slova Ivana Martina Jirouse, který již v roce 1976 napsal, že „po­vin­nos­t hu­deb­ní­ka je hrát ta­ko­vou hud­bu, ja­kou mu ve­lí hrát je­ho svě­do­mí a ja­ká mu při­ná­ší ra­dost; je­di­ně tak mů­že svoji ra­dost z tvo­ře­ní předat pub­li­ku… je lep­ší ne­hrát vů­bec než hrát hud­bu, kte­rá ne­pra­me­ní z hu­dební­ko­va vlast­ní­ho pře­svěd­če­ní. Je lep­ší ne­hrát vů­bec než hrát to, co si pře­je establishment. A i tak­hle je to ře­če­no přes­pří­liš mír­ně. Ne­ní to lep­ší, je to nut­né. To­to vzdá­ní se vše­ho, na něž mu­sí být v dneš­ní si­tu­a­ci kdy­ko­li při­pra­ven kaž­dý, kdo chce být uměl­cem, je zá­klad­ní pod­mín­kou, před­chá­ze­jí­cí veš­ke­ré ve­řej­né ko­ná­ní ve sfé­ře du­cha. A to ne te­pr­ve teh­dy, kdy jsou vě­ci již zjev­né. Jak­mi­le je to­tiž uči­něn prv­ní ústu­pek, ať pod po­kry­tec­kou omlu­vou, ne­bo po­cti­vým do­jmem, že na tom ne­zá­le­ží, je ztra­ce­no vše.“