Americká zpěvačka, básnířka, spisovatelka a výtvarnice Patti Smith již nevydává alba tak často, o to větší událostí ale každé z nich je. Platí to – ještě víc než samozřejmě – i pro její novinku Banga, jež rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co dosud Patti Smith vydala.
Patti Smith opět září
Přestože je v její studiové diskografii teprve jedenácté (za dlouhých třicet sedm let!), a od posledního alba, jež přinášelo její vlastní písně (Twelve z roku 2007 obsahovalo pouze výtečně pojaté převzaté skladby), 'Trampin', uběhlo osm let, můžeme hned prohlásit, že Patti neztratila nic ze své energie a obrazivosti, že se ani tentokráte neztratilo nic z toho, co dělá album událostí. Mám na mysli ony těžko popsatelné znaky, jdoucí mimo noty a slova, to, čemu se obecně říkává charisma. Protože přesně tím se totiž vyznačuje nejen Patti Smith jakožto člověk a umělec, ale i její tvorba. O kolika současných hudebnících to můžete prohlásit? Zvláště dnes, v době klonování a eklekticistického vykrádání, jež stále ještě někteří omlouvají odkazy na postmodernu… A to nemluvíme o téměř čtyři desítky let trvající úspěšné kariéře! Nezapomínejme, že jí bylo v prosinci pětašedesát. Zkrátka, Patti Smith se představuje stále v plné síle, životní i tvůrčí.
Album Banga opět prozrazuje – kromě jiného – autorčiny literární a intelektuální zájmy, hned několik skladeb má svou inspiraci v knihách, filmu či historii, nemluvě o názvu: jak se můžeme dočíst ve vynikajícím románu Michaila Bulgakova Mistr a Markétka, Banga je jméno psiska Piláta Pontského, který si mu opakovaně stěžoval na úporné bolesti hlavy. Nic z toho samozřejmě neplatí pro album, naopak, a pokud se autorka k Bulgakovově klasice takto odkazuje, nejspíš pro její snové kvality, snoubící se přitom se sžíravou společenskou kritikou. Potvrzuje to i autorčin komentář, podle nějž je deska inspirována jejími „jedinečnými sny a pozorováními“, a album se soustřeďuje na „široké spektrum lidské zkušenosti“.
GALERIE
Patti Smith na fotografi Roberta Mapplethorpea (1976) zdroj: Centrum současného umění DOX
Již úvodní Amerigo, popisující cestu Ameriga Vespucciho na neznámý kontinent, jenž měl nést jeho jméno a začínající promluvou Patti Smith, po níž se připojí celá kapela v klidném rytmu, v němž se proplétají lehce orientální vyhrávky, spějící k chytlavému refrénu ukazuje, jak se zpěvačka vyvíjí – na rozdíl od prvních, silně rasantních alb, řekněme, rozervaných, v dobrém slova smyslu, došla Smith k vyrovnanosti, a klidně sáhne po zpěvných pasážích, které nicméně v jejím podání nezní nijak podbízivě. Postupnou Vespucciho proměnu, od muže, který chtěl proměnit kontinent a jeho obyvatele, aby byl nakonec proměněn on sám, můžeme vnímat i jako projekci vlastní proměny autorky – i ona byla proměňována uměním.
Následující April Fool je inspirována Gogolem, a blíží se podobě, jakou již u Patti známe, její polozpívaný, polovyprávěný projev podmalovávaný pletivem kytar a kláves se sice klidně, leč nezadržitelně pohybuje vpřed. This Is The Girl, poklidná panychida za Amy Winehouse je vyšperkována vokály jako ze 60. let, naopak Banga začíná ostrými akordy kytary a psím kvílením (vyluzovaným Pattiným synem) a celkově je rasantnější, sinusoidní motiv je opětovně rozbíjen kytarami a bicími. Maria je další písní, věnovanou konkrétnímu člověku, tentokráte dlouholeté přítelkyni, francouzské herečce Marii Schneider, jež minulý rok zemřela – v obrazech dívky, putující pouští Smith odkazuje nejen na jednu z jejích rolí, ale také na život, poznamenaný velkým úspěchem ve filmu Poslední tango v Paříži, úspěchem, který nicméně negativně ovlivnil hereččin život. A tomu odpovídá i rozjímavá, klidná hudba. Kým je inspirována skladba Tarkovsky (The Second Stop Is Jupiter) netřeba uvádět, nicméně: konkrétní referencí je film Ivanovo dětství, kapela pak volně improvisuje na téma jazzového experimentátora Sun Ra. Píseň Nine je pro změnu narozeninovým dárkem Johnnymu Deppovi, na jeho jachtě ostatně i vznikla.
Reportáž Lucie Klímové (zdroj: ČT24)
Mimochodem, Depp do původní nahrávky přitočil kytaru a bicí, jako většina písní na albu se drží poklidnějšího tempa. Platí to i pro závěrečnou píseň, převzatou od Neila Younga – After the Goldrush je lehce zpomalená a stojí především na jednoduchých akordech klavíru a akustické kytary. A když už to zmiňujeme, poklid, který je ovšem spíše vyrovnaností, je charakteristický pro celé výtečné album. Není ostatně divu, nahrávání muselo podle všeho probíhat v úžasně uvolněné a přitom tvůrčí energií nabité atmosféře, ostatně, sama Patti Smith k tomu sama řekla, že „když člověk nahrává své první věci, je v tom jistá nevinnost, již nejde znovu zachytit. Tohle album jsme ale točili ve stejném studiu – Electric Lady, jež postavil Jimni Hendrix –, se stejnými techniky, se stejným pocitem idealismu, a dokonce, shodou okolností, album vychází v den, kdy jsme v roce 1974 dotočili naše první album Horses. A tyhle věci já beru jako dobré znamení.“