Praha – Téma církevních restitucí se už naplno dostalo i do oblasti kultury. První vlna zasáhla leckteré instituce v devadesátých letech. Nyní se však řeší, jak by se naložilo s konkrétními díly, o něž by měla církev zájem. Dlouhodobá zápůjčka či nekompromisní navrácení?
Ohrozí případné žádosti chod Národní galerie?
Projednávaný zákon týkající se restitucí nastínil fakt, že do nich církvím (mimo lesů, polí a nemovitostí) spadne i movitý majetek. Ve vzduchu se vznáší otazník, zdali by případné nároky ze strany církve na konkrétní umělecká díla neohrozily chod třeba tak významné instituce, jako je Národní galerie v Praze.
Situaci lze snadno aplikovat na obraz holandského mistra z přelomu středověku a renesance. Svatý Lukáš kreslí Pannu Mariisice visí v Národní galerii, nikdy ale nepřestal patřit církvi. Jak tuto situaci vyřešit? Vztahy galerie a církve navíc nebyly v minulosti bezproblémové.
Vít Vlnas před obrazem Modlící se Kristus od El Greca
„Na začátku 90. let v tom bylo mnoho hořkosti z obou stran, na jedné straně se církve na nás dívaly jako na prodlouženou ruku StB, na druhé straně my jsme tenkrát zdůrazňovali, že nebýt nás, tak by ta díla mnohdy fyzicky neexistovala,“ vysvětlil ředitel Sbírky starého umění Vít Vlnas.
Je prý také nezpochybnitelné, že Národní galerie disponuje také lepšími technickými prostředky pro to, aby uchovala umělecká díla iá pro budoucí generace. Církev i galerie tvrdí, že se navzájem potřebují. Jak se ale v případě restitucí domluví, a jak změní projednávaný zákon jejich vztahy se teprve uvidí.
Reportáž Petra Viziny (zdroj: ČT24)