V pátek 31. 8. 2012 v 20:55 mají diváci cyklu Velikáni filmu na ČT2 možnost vidět jeden z výjimečných počinů světové kinematografie, italský film Poslední soud, který natočil slavný režisér Vittorio De Sica podle scénáře neméně slavného Cesare Zavattiniho. Je to moderní pohádka, vyprávějící o tom, jak se obyvatelé Neapole jednoho dne vylekali, že nastává poslední soud. Film v podobě fresky odhaluje reakce nejrůznějších lidí na konec světa, který má nastat v šest hodin večer.
Poslední soud nevynechá nikoho
Děj filmu, který se rozvíjí v tanečním rytmu tarantely, je vyprávěn v humorném stylu. Postrádá jednotící dramatickou linii, je spíše kaleidoskopem, přehlídkou nejrůznějších lidí a charakterů. Odhaluje lidské ctnosti a nectnosti, líčí lidi, kteří se pod dojmem hrozícího nebezpečí kají ze svých hříchů a stávají se lepšími, aby se při nejbližší příležitosti vrátili ke starému způsobu života se všemi jeho chybami.
Jednotlivé rázovité figurky ztvárnili ve filmu vynikající italští a francouzští herci – Fernandel, Paolo Stoppa, Anouk Aiméeová, Vittorio Gassman, Silvana Manganová, sám Vittorio De Sica, Jack Palance, Alberto Sordi, Nino Manfredi a další.
I v dnešní době si De Sicův snímek zachovává punc originality, který je zřejmý především díky kaleidoskopickému stylu vyprávění, střihu, scenáristické zkratce ve vylíčení jednotlivých typů a situací, které je charakterizují, a v neposlední řadě jsou zde výjimečné herecké výkony. Díky režisérově nadhledu a mistrnému vedení herců, s notnou dávkou citu pro ironii i sebeironii, se podařilo vytvořit výmluvné podobenství o lidském pokolení, které pro svoji uměleckou hodnotu má dar oslovit i současného diváka.
Poslední soud (Giudizio universale) / Italsko-francouzský film (1961). Hrají: V. Gassman, Fernandel, P. Stoppa, A. Aiméeová, V. De Sica, S. Manganová, J. Palance a další. Režie Vittorio De Sica.
Ukázka z filmu Poslední soud (zdroj: ČT24)
Vittorio de Sica pocházel z chudé rodiny a vyrůstal v Neapoli. Nejprve pracoval jako úředník, ve dvacátých letech pak přešel k divadlu a po čase hereckou profesi vyměnil za režii.
Mezi významné tvůrce neorealismu se zařadil ve čtyřicátých letech mimořádně úspěšným snímkem Děti ulice, vyprávějícím o malých dětech odkázaných na sebe samé, které jsou bídou a hladem nuceny k nejrůznějším pouličním pracím, aby si vydělaly alespoň na chleba. Následovaly další filmy, na nichž stejně jako na Dětech ulice spolupracoval se scenáristou Cesarem Zavattinim a díky kterým se nesmazatelně zapsal do filmové historie – oscarový snímek Zloději kol o nezaměstnaném dělníkovi, který se stane lepičem plakátů a zoufale potřebuje ke své nové práci bicykl, snový Zázrak v Miláně nebo drama Umberto D. o úvahách o sebevraždě.
Filmy Vittorio de Sicy ze šedesátých let jsou známé především díky Sofii Lorenové (Horalka, Boccaccio '70) a Marcellu Mastroiannim (Místo pro lásku), kteří vytvořili dvojici v jeho oscarovém filmu Včera, dnes a zítra, romantickém Manželství po italsku a dramatu Slunečnice. Oscarem byl oceněn i další snímek tohoto výjimečného režiséra, Zahrada Finzi-Continiů, přepis románu Giorgia Basaniho vyprávějící osud bohaté židovské rodiny za fašismu.