Praha - Nejnovější snímek polské režisérky Agnieszky Hollandové V temnotě vznikl podle skutečných událostí, k nimž došlo v nacisty okupovaném Lvově (tehdy Polsko, nyní Ukrajina), kdy údržbář kanalizací schovával za úplatu v podzemním labyrintu skupinu Židů, kteří chtěli uniknout likvidaci ghetta. Snímek bude Polsko zastupovat v boji o Oscara za cizojazyčný film. 14. listopadu proběhne slavnostní premiéra v 18:30 hod ve Španělské synagoze Židovského muzea v Praze, o den později se snímek objeví v české filmové distribuci.
Agnieszka Hollandová předkládá temný obraz o lidstvu
Od světové premiéry získal i další ocenění. Slavná režisérka ho natočila v koprodukci s Německem, Francií a Kanadou. Agnieszka Hollandová přijela do České republiky svůj film osobně uvést. V rozhovoru pro ČT24 uvedla, že při realizaci kladla důraz na realitu a vyhýbala se klišé o holocaustu. Na scénáři Kanaďana Davida F. Shamoona podle knihy Roberta Marshalla ji zajímala především problematika lidí v mezní situaci. „Ukazuje, čeho jsou schopni, jaké nebezpečí v nich dřímá. A nezáleží na tom, jestli jde o Židy, Němce či Poláky,“ řekla.
Hrdinové jsou zde obyčejní lidé a režisérka doufá, že se s nimi divák může ztotožnit a zamyslet se nad otázkou, jak by se v takové situaci zachoval sám. Velmi zdařile je ve snímku sledována tenká hranice mezi dobrem a zlem, vraždou či spasením. Zatímco hlavní postava se důsledkem událostí z protřelého obchodníčka mění v člověka se svědomím, dříve tzv. kultivovaní lidé zabíjejí bez skrupulí, jen z toho důvodu, že mohou.
Nejsilnější na filmu je právě jakýsi odstup režisérky, jež nevynáší soudy, jen ve snaze o zachycení syrové reality vytváří nestylizované obrazy, které působí jakoby mimoděk, ale o to silněji. Zásluhu na tom má i výkon Roberta Wieckiewicze, kterého záhy po premiéře začala média označovat za polského Seana Penna. Ale ani další postavy nelze přehlédnout, i když se jich v podzemí střídá snad až příliš. Každá z nich přináší svůj příběh, který pak skládá krutou mozaiku o tom, čeho všeho je člověk schopen, ať už v kladné, či záporné rovině.
„Kanalizace v našem filmu není pouze místem děje, ale další hlavní postavou – ztělesňuje všechny emoce příběhu – strach, naději i lásku. Je to zároveň skrýš i past,“ upozornil vedoucí výpravy Erwin Prib. Důležitou roli v celkovém dojmu z filmu hraje i kamera Jolanty Dylewské a její pojetí, kdy i diváci téměř fyzicky mají zažívat temnotu, jako kdyby se skrývali na stejném místě jako hrdinové. K této iluzi přispívá i práce se střihem Michala Czarneckého. „Na prvních projekcích jsem viděl, že diváci lapají po dechu a tma na ně má téměř fyzický vliv. Pro mě to znamená, že jsme uspěli,“ říká.
Ačkoli sama režisérka prohlásila, že se námětům o holocaustu cíleně vyhýbá, neboť jejich realizace jí přináší příliš bolesti, ve svém opusu diváka nijak nešanuje. V kontrastním střídání dvou světů, přežívání v podzemí a umírání ve světě nad ním, předvádí filmařka dokonalé řemeslo, které odevzdává do služeb nikdy nekončícího tématu lidského počínání.
GALERIE
videogallery_000203513
„Myslím si, že filmy o tomto období se budou točit neustále. Je to trochu jako řecká tragédie, neboť přinášejí jakési mýtické nahlížení do dějin lidstva, kdy do popředí vystupují otázky, na něž neumíme odpovědět. Proto jsou neustále kladeny a do nekonečna aktualizovány,“ prohlásila Agnieszka Hollandová.