Každý ministr je totiž současně lovec i lovná zvěř na odstřel. V často bažinaté a zahnívající džungli zvané politika je prakticky každý takto vysoký státní úředník v zaměřovacím kříži někoho, komu by se šiknul jeho úřad (rozuměj jeho rozhodovací pravomoce), nebo i jen tak preventivně, pro všechny případy, kdyby začal zlobit. A oni to vědí, a přesto do toho jdou, protože být ministrem je ozdobou profesionálního portfolia, rodinného alba i vlastního zbytnělého ega.
Ministr je velké zvíře, které ale není hájené
Takový ministr je totiž na ráně a přijde si pro ni někdy dobrovolně, jako vysoká ke krmelci, protože si už zvykl na princip samozřejmého a pohodlně naplněného koryta. Možná by se až příliš přemnožili, kdyby se občas nějaký ten kus neodstřelil. A tak s nimi premiéři sem tam pěkně vyjebávají, prezidenti občas cvičí, lobbisté jim licoměrně podkuřují, veřejnost je voyeursky a zároveň nedůvěřivě sleduje a bulvár vybírá popelnice, aby pronikl do jejich soukromí. A zruční první tajemníci - ti s nimi jemně a zkušeně manipulují, kam je zrovna třeba. Tak jako s Bertrandem Saint-Jeanem, francouzským ministrem dopravy, o němž vypráví tato psychologicko-politologická ministudie z jeho uchvátaného života i pinoživého živoření…
Když se do rokle zřítí autobus, v němž umírají lidé, musí ministr dopravy rychle vyskočit z postele i ze svých tajných snů o nahaté holce, která v jeho kanceláři leze krokodýlovi do zející tlamy, a začít (mediálně) viditelně kmitat, tj. plnit svoji státnickou pietní i profesionální povinnost.
A zkušený Bertrand se umí docela čile pohybovat v tomhle neustále zrychlujícím kolotoči nečekaných průšvihů, absurdních setkání, komplikovaných schůzek, životně důležitých porad a brutálních zvratů v dohodnuté strategii. Je to už ostřílený borec, který ví, kdy přitlačit, kdy povolit a kdy to hrát na remízu. Nezaskočí ho pouliční nepokoje, televizní debata s agresivním moderátorem ani nečekaně nová direktiva z Elysejského paláce. A ještě si mezitím stihne odbýt rychlovku s trpělivě čekající manželkou, která by byla možná raději, kdyby někde hlídal šraňky (to víte, že nebyla!).
Občas nestihne plánované divadlo se ženou, jindy musí jeho limuzína zastavit, aby mohl u silnice vyblinkat neustálý tlak, který na něj hrne nemilosrdný moloch jeho úřadu. Může si sice představovat, že je něco jako hladový tygr v černé tmě, ale ve skutečnosti je spíše jenom obětní kozel, přivázaný se všemi poctami, jež mu přísluší, jako návnada na tygří stezce, kterou se plíží ještě mnohem těžší váhy, než je ta jeho.
A tak, téměř v dokumentárním režimu sledujeme, jak podnikatelé a lobbisté vyhráli někde v zákulisí rozhodující kolo a on stojí před nepřijatelným úkolem připravit podmínky pro privatizaci do té doby nedotknutelných nádraží, nutně potřebuje uklidnit vytočené nezaměstnané, kteří to ve Francii dokázali vždycky pořádně roztočit, jenomže vlastně nemá čím, a přitom všem hledá někoho, s kým by si mohl jen tak pokecat a nalámat do sebe pár dvojek bez ohledu na to, jak dopadne. Proč ne třeba s řidičem, který ho stejně celý den vozí ve vládní limuzíně a nebude se dlouho trápit otázkou: Jak chce tenhle chlapík řídit stát, když neumí nasávat?
Je toho hodně, co musí Bertrand Saint-Jean zvládnout, a vy se po čase nemůžete ubránit dojmu, že tenhle přesně organizovaný pohyb, řízený zezadu jeho nepostradatelným tajemníkem (a ve skutečnosti dirigovaný těmi, na které již nedohlédnete), je vlastně stejně absurdní jako stravující, neboť vede odnikud nikam a jeho momentální směr může být „shůry“ kdykoli znegován či alespoň zpochybněn.
Pierre Schöller točí tuhle momentku jednoho ministra spíše neosobně, studeně a jakoby odtažitě, jako lineární reportáž, přinášející spíše věcná zastavení nežli sdílené emoce a osobní prožitky. V jeho chladném pojetí je to osamělý běh přespolního běžce, jenž ve své „hlučné samotě“ sice disponuje čtyřmi tisíci kontakty, ale žádným skutečným přítelem. Jen občas touto až monotónní polohou probleskne zjevné dramatické aranžmá, jehož vrcholem je tragický karambol ministrovy limuzíny na nedostavěné dálnici, nasnímaný ve vymazleném akčním stylu, jaký byste ve vlažně tempařském psychologickém dramatu zrovna nečekali.
Zřejmě nikoli náhodou rámují tuhle nezaujatou ministory z vládních kruhů na začátku i na konci tragické nehody, které přinesly smrt jako nezvratnou a mezní formu očekávaného odcházení, jež jakoby tu bylo všudypřítomně ve vzduchu. V případě Bertranda se ovšem nejedná o odchod na věčnost, ale pravděpodobně pouze do jiného ministerského křesla, aby ho reforma železnic nesemlela, protože loajální ministr je dobrý ministr, který by měl být zachován, neboť může odvést ještě spoustu dobré a loajální práce. Jen za to bude muset něco zaplatit, třeba místem svého dlouholetého šéfa kabinetu Gillese, protože politika je něco jako otevřená rána, která si čas od času vyžádá bolestivý, ale radikální řez.
Je zřejmé, že tíha takto komponovaného opusu leží především na bedrech herců, v čele s precizním, přesným a úsporným Olivierem Gourmetem (naposled jsme ho viděli zhruba před rokem v Klukovi na kole). Jeho titulní figura (která prakticky nesleze z filmového plátna) zarputile táhne tuhle nedějovou seanci pouští samoúčelné prázdnoty, kde se často vlastně nic podstatného neděje a nikam ani zvlášť nesměřuje.
Je to portrét vysokého státního úředníka, který disciplinovaně jede dál, jakkoli si neustále potvrzuje svoji bezvýznamnost, neboť tu není proto, aby činil zásadní rozhodnutí a měnil svět, ale aby získal zpátky nějakých pět preferenčních procent, které se zrovna někde prošustrovaly. Gourmet tu odehrál skvělý, netriviální a vícevrstevnatý part bezmocného mocného, který mu právem přihrál nominaci na Césara za hlavní mužskou roli, zatímco šéf jeho kabinetu Michel Blanc tahal zezadu za nitky tak výmluvně, že si Césara za nejlepší vedlejší roli již nenechal uniknout.
Ostatně osm nominací potvrzuje, že si Francouzi svého Ministra považují, byť poněkud nabourává vžitou představu o jejich dokonale propracované, stabilní a výkonné administrativě. Schöllerův autorský opus (scénář a režie) je zajímavý traktát nikoli o anatomii, ale o patologii moci, o nenažraném vládnutí, které pohlcuje lidi, charaktery, hodnoty a ideje. Není to podívaná příjemná a relaxační, ale spíše všední a pravdivá (jako je i kamera Juliena Hirsche) a také znepokojující, iritující a tak trochu i odevzdaná. Jaká jiná by ostatně mohla být, když je vlastně o tom, jak jsou (vy)volení, blahosklonně pozřívající, nakonec sami pozřeni.
L'EXERCISE DE L'ÉTAT / MINISTR. Francie, Belgie 2011, 112 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie a scénář: Pierre Schöller. Kamera: Julien Hirsch. Hudba: Philippe Schölller. Hrají: Olivier Gourmet (Bertrand Saint-Jean), Michel Blanc (Gilles), Zabou Breitmanová (Pauline), Laurent Stocker (Yan), Didier Bezace (Woessner), Francois Chattot (Falconetti), Eric Naggar (premiér), Stéphan Wojtowicz (prezident), Brigitte Lo Ciceroová (nahatá krokodýlí žena ze snu). V kinech od 29. listopadu 2012.