Tak krásné sklo, až k sežrání

„Za milníky Roubíčkovy tvůrčí cesty lze považovat jeho podíl na expozicích československých pavilonů na Světových výstavách. Dospěl k názoru, že sklo v komorním i monumentálním formátu, plošné i objemové, nachází výraz sochařským pojetím v úloze prostorového činitele v souhře s architekturou,“ řekl v úvodním slovu při vernisáži historik umění Jiří Šetlík, který dále připomněl, že za tento koncept pod názvem „sklo – hmota – tvar – výraz“ mu tehdy mezinárodní porota udělila Grand Prix.

Expozice reflektuje i Roubíčkovu účast na Světové výstavě v Montrealu roku 1967, kde vystavil skupinu jak foukaných, tak z tekoucího skla u pece formovaných plastik. Do prostoru vztyčil ze skleněné tyčoviny vymodelované útvary, připomínající stromořadí. Odlesky světla v jejich úponcích i větvích jim dodávaly dojem pohybu, který zajistila tryskající voda v realizované fontáně.

„Různé varianty zmíněných tvarů slavily úspěch na výstavách doma i po světě – v Sao Paulu, Rio de Janeiru, Káhiře, Moskvě a evropských kulturních metropolích. Dvě monumentální skladby s jasným tematickým určením vytvořil pro československý pavilon na Expo´70 v japonské Ósace. Emoce vzbuzovala kompozice Mrak (jejíž poselství aktualizovaly děje v autorově vlasti). Nemenší ohlas měla kompozice Pocta Mikuláši Koperníkovi, v níž se dotkl nejen slavných dějin Prahy, avšak otázek rozměru prostoru, za jehož součást pokládal vesmír,“ podotkl dále historik.

René Roubíček se stal duší mezinárodních sklářských sympozií v Nové Boru (od roku 1982) i dalších, pořádaných v zahraničí. O své zkušenosti se dělil na přednáškách v Německu, Americe i Japonsku. Od zmíněné Velké ceny z bruselského Expo´58 přibývalo ocenění jeho tvorby, mezi jiným československou státní cenou (1967), zlatou a stříbrnou medailí na výstavě Exempla v Mnichově (1969, 1970), ziskem Glaspreis v Coburgu (1977, 1985) a předtím cenou za skleněné plastiky v Lucernu (1980).

Miluše Roubíčková našla vlastní koncepci skla ve stavbě tvaru rozličných nádob, přizpůsobených proporcemi k užitku i dekoraci interiéru. Širší výběr ze své tvorby s úspěchem představila v Montrealu na Expo´67. Obsahoval pestře barevné kytice s poupaty i rozvinutými květy na protáhlých stoncích, zasazenými do váz.

„Domácky působily do skleněné podoby převedené moučníky či bábovky, odvozené z těch, které doma připravovala pro své blízké i hosty. Čerpala ze všeho, co jí poskytovala zahrada kolem domu nebo provoz kuchyně. Dovedla dát lákavou příchuť ovoci na podnosech, jímž obohacovala jídelníček. Tím se zcela osobitě přihlásila ke koncepci skleněné plastiky,“ komentuje dílo výtvarnice Šetlík.

Objevování půvabu každodennosti se stalo dominantním zdrojem její výpovědi o světě. Stále ale zůstávala v okruhu někdy vážného, někdy humorného pozorování dámského světa. „Ohlédnutí za celoživotní tvorbou Miluše Roubíčkové dokládá její výjimečnost. Od 80. let se zúčastňovala na mezinárodních sklářských sympoziích v Novém Boru i v zahraničí. Její díla, jež byla oceněna řadou cen v její vlasti i ve světě, jsou zastoupena v prestižních soukromých a veřejných sbírkách galerií a muzeí. Kromě jiného byly realizovány i její návrhy lustrů z hutně tvarovaného skla,“ uzavírá Jiří Šetlík.