Praha - Uplynulo přesně třiadvacet let od druhého nastudování hry Ladislava Smočka Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho. Legendární inscenaci má dodnes na programu Činoherní klub. Hvězdně obsazená komedie se však uvádí pouze tak dvakrát třikrát do roka - jedná se tedy o výjimečnou záležitost. Lidumil Burke baví celou generaci stále stejně jako nesmrtelné buchty domácí Outěchové.
Dr. Burke už 23 let zažívá Podivné odpoledne
Inscenace slaví úspěch také za hranicemi, byla přeložena do čtrnácti jazyků a dostala se třeba až do Latinské Ameriky. Hraje se totiž už téměř padesát let, konkrétně od roku 1966. Normalizační režim Československa ji však označil za „nelidskou“. Druhé nastudování v čele s Bolkem Polívkou mělo premiéru v roce 1990.
„O lidumilovi, který se málem stane několikanásobným vrahem.“ Tak charakterizuje svou hru spoluzakladatel a kmenový autor Činoherního klubu Ladislav Smoček. Odpoledne v životě Zvonka Burkeho se stalo bezpochyby jeho nejznámějším dílem. Ačkoliv jde (coby do počtu) o hru se skromným obsazením, vyprodaná sedadla svědčí o její neutuchající popularitě.
"V základě hry Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho je smutek. Smutné věci mohou být veselé a naopak. A silný akt v nás může vyvolat veselí plynoucí z tohoto násilí," poznamenal na adresu hry její autor. O smutku na prknech ale přitom nemůže být řeč. Boleslav Polívka, Ivana Chýlková, Ondřej Vetchý, Jaromír Dulava a Michal Pavlata rozehrávají herecký koncert unikátních postav.
- Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho zdroj: Činoherní klub
- Podivné odpoledne dr. Zvonka Burkeho zdroj: Činoherní klub
Glosující Burke sice za ta léta už oplývá šedivým vlasem, to ale jeho charakteru dodává větší uvěřitelnost a podtrhne tak rádoby profesorská kázání. Originálním humorem diriguje svého plachého obdivovatele Tichého, kterého chce „natlačit“ do sňatku s poněkud nevzhlednou dcerou své domácí Outěchové, jenže ta už si nápadníka našla sama. A pak je tu také to vykázání z útulného pokojíku…
I po třiadvaceti letech se v Činoherním klubu lidé „štosují“ do skříně, leze se po stěnách a ze všech míst vystřelují pocukrované buchty. Hlavní protagonisté ani nemusejí nic říkat, stačí sledovat škleby Chýlkové, plaché pohledy Vetchého nebo plačtivé cukání ramen Dulavy a od smíchu si divák stejně neodpočine. Atmosféru omšelého pokojíku starého mládence navíc podtrhují správně oprýskané rekvizity, které musí už několik let vydržet šílené řádění herců.
Podivné odpoledne má v tomto roce poslední dvě představení, a to ve středu 30. ledna a v úterý 26. února.
Burke v roce 1966 byl zjevením
(vzpomínka redaktorky Marie Třešňákové na první uvedení hry)
V souvislosti s výročím scénického znovunastudování Podivuhodného odpoledne Dr. Zvonka Burkeho nelze nevzpomenout původní inscenaci, která měla premiéru v roce 1966 a stručně řečeno, byla to bomba. Nejenom, že to byla výjimečná inscenace, zároveň, spolu s další Smočkovou hrou Bludiště (obě tyto aktovky byly uváděny v jeden večer), se zrodila česká groteska, žánr, který tak dokonale padl české nátuře, až se zapsal do světové divadelní historie jako významná kapitola.
Pamětníci prvního uvedení, mezi které se mohu počítat, nikdy nezapomenou na sršivou energii, která se nezadržitelně řítila z jeviště. Na zázrak zážitku „teď a tady“, neboť v Činoherním klubu v groteskní zkratce vsadili na herce, kteří dostali nebývalý prostor pro osobitou hru, jež se s každým představením proměňovala. Ukázalo se také, že groteska je nejen nejvhodnějším nástrojem k pojmenování specifik českého charakteru, ale i celé společnosti. Bylo to pojmenování tak jednoznačné a výmluvné, že hra byla dosti rychle a nadlouho zakázaná. Avšak těm, kteří měli to štěstí ji vidět, z mysli nikdy nevymizela.
Herecké výkony - Vladimíra Pucholta, který Burkeho hrál bohužel velmi krátce, protože rok po premiéře emigroval, ale v Jaroslavu Wagnerovi našel zdatného náhradníka, Jiřího Hálka jako Bytné, Niny Divíškové coby Svatavy a Pavla Landovského jako Václava Václava - byly uhrančivé. Zřetelná nadsázka určovaná hereckou zkratkou, kdy v komickém gestu, výmluvném pohledu či v přemrštěné intonaci bylo jasné sdělení - hrajeme si, ale i pojmenováváme - vyvolávala salvy smíchu. Smích to byl nezadržitelný, očistný, protože poučený. Nehrálo se totiž pro humor sám, jen tak pro legraci. V inscenaci, té bezmezné grotesce, bylo sdělení o nás a naší době.
Ladislav Smoček svým režijním vedením herců ukázal, jak je možné inscenaci postavit na nich, ale přitom nedocházet k rozbředlosti a předvádění. Vše bylo vypočítané, rozfázované a skloubené do nádherného celku, z kterého v našich vzpomínkách zbyl intenzivní pocit čehosi ojedinělého a navýsost divadelního.