Režisér a principál Divadla v Celetné Jakub Špalek, spolu s dramaturgyní Lenkou Bočkovou, přivedl v novém roce na svou domovskou scénu subtilní titul se silným tématem trpěného a tabuizovaného zneužívání dětí v rodině. Tetování, umně prolínající realitu s úniky, patří k nové programové sérii Kašpar noire, zaměřené na současné temné příběhy.
V Celetné vypalují rodinné Tetování jako cejch
Německá autorka Dea Loher napsala rodinné drama už před dvaceti lety, netradičním jazykem a naléhavostí bude zřejmě působit neotřele a vyzývavě řadu dalších let. Své místo si našlo i na našich scénách (Studio Marta v Brně, Činoherní studio Ústí nad Labem, Komorní scéna Aréna Ostrava). Prověřené zázemí z ostravské Arény si s sebou přenesl režisér Špalek do Celetné. (Překlad Petra Štědroně, scénu Karla Špindlera, kostýmy Vladimíry Fomínové a hudbu Radka Pastrňáka).
Ve výklencích zdi spí herci. Každý sám ve svém pokojíku. Čtyři kóje, čtyři lampy. Otec, matka, dvě téměř identické dcery. Dialogy dcer mají přehlednou strukturu i po technické stránce, jsou vedeny napříč scénou a nasvíceny reflektory, občas se sice herečky ocitají mimo jejich záběr, jak se pohybují po postelích, ale opravdové zaujetí obsahem slov částečně překrývá tuto nepřesnost. Rituál společných obědů a večeří funguje jako tmel jinak málo sourodé rodiny. Dominantní otec peče i vaří a s láskou rozdává kulinářské výtvory jako hostie. Vedle toho spí s dcerou Anitou a s rozkoší ponižuje i manželku Juliane.
- Tetování / Sandra Černodrinská, Míla Tichý autor: Michal Hladík, zdroj: Divadelní spolek Kašpar
- Tetování / Viola Černodrinská, Sandra Černodrinská autor: Michal Hladík, zdroj: Divadelní spolek Kašpar
Kontrastní rozvržení prostoru (dole stísněné kóje a rodinná traumata), na galerii v patře obchod s květinami nebo klub (setkávání Anity s Paulem) situaci definuje stejně podrobně, jako autorka své postavy (Tíhovi versus Paul Hodnota). „Popel je plodný. Spal. Mluv… Vyleptat tu ránu.“ Úvahy, vyřčené v patře, Anitu osvobozují, očisťují. Rytmicky skládané expresivní promluvy nejsou nikdy snadným soustem pro herce, protože svou obrazivostí brání přirozenosti hraní. Chtěla bych v tomto ohledu vyzdvihnout až mrazivě přesvědčivý výkon Jana Potměšila, kterému věříme v co věří. Z hereckých dvojčat je výraznější Sandra Černodrinská, zejména v některých emočně vypjatých samostatných monolozích.
„Otcové uvádějí svý dcery do ženského života,“ vzdává hold africké tradici despotický pekař Wolfgang Tíha (Jan Potměšil). Matka Juliane (Miroslava Georgievová) je nervózní, škrábe se, trpí ekzémy a alergií. Holky (Anita- Sandra Černodrinská, Lulu- Viola Černodrinská) jí říkají Psí Julka, protože psy miluje, pracuje s nimi v salónu. Psi jsou podle Juliane často charakternější než lidé a zaslouží si skutečnou péči. Postava matky je autorkou podána zprvu jako nehrdinská, o to více na její proměně ke konci příběhu záleží. Scénický střih je však v tomto dost náhlý, matčin odchod postrádá bod zlomu, důvody ovšem chápeme. Květinář Paul Hodnota (Miloslav Tichý) je jedinou silou, oporou a východiskem, které se zneužívané dceři nabízí.
„Otče náš, jež si na nebesích, ty musíš být černoch,“ vtipně odlehčuje Anita tragickou zátěž. V období, kdy jsou jejími partnery jak otec, tak přítel se problém rozvine i v jejím skutečném partnerském vztahu. Ani život bez otce nezaručí svobodu, útočiště v sestřině domácnosti hledá Lulu, která doma převzala Anitinu roli. Paul s pomocí sestře nesouhlasí, mužsko-ženské boje pokračují. Anitino dítě, přinášející motiv změny, je změnou relativní, nikdo neví, kdo je jeho otec. Tíha, posílená hodnotou, opět zatěžuje.
Divákům dopředu avizovaná přestavba sálu se jeví nepraktickou, možná je potřebná pro ekonomiku kavárny, kde se diváci zatím občerství. Nová dekorace (moderní byt Anity a Paula) totiž poslouží jen na necelých dvacet minut. Sotva se znovu ponoříme do děje, je konec. Sedmdesátiminutová stopáž bývá ideální spíše k inscenování bez pauzy. Časová i jazyková úspornost patří k trumfům díla, jeho uvedení v celku by mohlo mít ještě větší psychologický účin. „Svou jehlu ti bodám do těla zas a zas. Tetování, co ti zůstane - moje znamení po celej tvůj život,“ zní ústřední replika otce Wolfganga. Na první reprízu této syrové německé hry se můžete do Divadla v Celetné vypravit 26. února od 19,30h.
O autorce
Dea Loher (1964)
Její hry (Tetování, Klářiny vztahy, Adam Geist, Modrovous - naděje žen, Třetí sektor, Nevina nebo Život na Praça Roosvelt…) jsou inscenovány po celém světě. Narodila se v bavorském Traunsteinu, vystudovala germanistiku a filozofii v Mnichově a scénickou tvorbu na Hochschule der Künste v Berlíně, kde také žije. Německé klima s oblibou střídá s brazilským Sǎo Paulem. Dramata z její tvůrčí dílny charakterizuje kritičnost, angažovanost, ironie, groteskní poloha a poetický jazyk plný exprese. V roce 1993 za Tetování obdržela prestižní Goethovu cenu na festivalu Mülheimer Theatertage. Hra Das letzte Feuer (v inscenaci Thalia Theater Hamburg) byla v květnu 2008 v Mülheimu oceněna jako nejlepší německy psaná hra sezony. V roce 2009 obdržela Dea Loher Berlínskou literární cenu.