USA, Orlando, sedm hodin ráno - jeho osudový den D. Whip Whitaker je bývalý elitní armádní pilot, zvyklý na forsáž „ef šestnáctky“, nyní kapitán dopravního letadla, který potřebuje občas nakopnout, aby nahradil chybějící adrenalin a zapomněl (marně) na ženu, která mu vzala rodinné zázemí a odvedla syna. Spolehlivě to vždycky zařídí pár poctivých panáků bourbonu a hustá lajna koksu, která ho pak postaví na vratké nohy.
Denzel Washington zkrotil střemhlavý Let a podlehl vlastním démonům
Zdá se, že jí zrovna teď bude potřebovat! Za pár hodin totiž povede let do Atlanty a tahle noc mu dala pořádně zabrat. Intenzivně ji prosouložil s letuškou Tinou, která před tím, než si navleče tanga, ukáže i nám, kteří při tomto pohledu neodvracíme oči, všechno, čím mu dělala radost. A vy si říkáte, že se možná vrací nový, sexem radostně obrozený Zemeckis, který tohle po dlouhé pauze režíroval. Pár prázdných lahví dokazuje, že Whipovi přitom vyprahlo a vám je jasné, že byste s ním tohoto dne rozhodně neletěli z Orlanda do Atlanty a možná ani nevlezli do společného výtahu. A dobře byste udělali!
Whip má ale takovéhle situace rutinně zmáknuté, protože je evidentně nezažívá poprvé. Na pokoji si šlehne koks, v kabině trochu kyslíku z masky a hned je zpátky ve své kapitánské formě, kterou bude za chvíli proklatě potřebovat. Zatímco jakási neznámá žena (která se později jako vcelku zbytečná postava zahnízdí v tomto příběhu) somruje u kámoše drogu, protože má absťák a musí se rychle dostat do rauše, popadne alkoholik Whip knipl, vítězně a na plný zátah si to rozdá s turbulencemi a za potlesku nic netušících cestujících a zděšení kopilota, kterému je jasné, že tady něco není v pořádku, proletí tmavými mračny ke slunci. I jako metafora to zní až příliš hezky na to, aby to byla (nadlouho) pravda.
- Let / Denzel Washington zdroj: Bontonfilm
- Let / Bruce Greenwood, Don Cheadle, Denzel Washington zdroj: Bonton film
A vy, zkušení a takovýmito obehranými scenáristickými fintami odkojení filmoví diváci již víte, že se tihle dva závisláci, s pravděpodobností hraničící s jistotou, někdy zanedlouho potkají a slunce je jen záměrně matoucí předzvěstí fatálního průseru, do kterého se nic netuše všichni řítí. Neboť toto je film, kde se poklidné hnípání ve standardní letové výšce prostě nekoná! Pro toho, komu tohle dramaturgické schéma ještě nedošlo, opakovaně prolneme na holku, která nervózně doběhne domů, šlehne si a komatózně ztuhne, protože tenhle sajrajt se má inhalovat a ne narvat přímo do žíly – a ve Whipově letadle (aby to bylo symetricky dramatické) odejde kompletně hydraulika a já nevím co ještě. V každém případě toho zkolabovalo dost na to, aby se letadlo dostalo do nekontrolovatelného klesání, kterému se v normální mluvě říká volný pád a při němž již přičinliví funebráci začínají strkat na náklaďáky rakve.
Jediné, co na palubě letadla prokazatelně nezkolabovalo, byl Whipův pilotní instinkt, mocně podfutrovaný nevstřebaným chlastem a koksem. A tenhle šílený mix ho přivedl k šílenému rozhodnutí. „Hodím to na záda“, řekl se sebevědomím pařiče, který se po flámu rozhodl přejít dálnici, protože mu nic nemožného není cizí. A jak řekl, tak udělal, což po něm později nedokázal na simulátorech už nikdo úspěšně zopakovat. Pokud vím, nefunkční dopravní letadlo po volném pádu ještě nikdy ve filmu (o realitě nemluvě) podvozkem vzhůru neletělo, nebylo na poslední chvíli opět obráceno a ve „dvoustovce“ pak nepřistálo s hořícími motory na louce za kostelem. Jenomže všechno je někdy poprvé. Slušně namazaný a přifetlý Whip zabránil jisté katastrofě a stal se na nějakou (krátkou) dobu hrdinou, protože zachránil devadesát šest lidských životů a stálo to „jen“ věž kostela, šest mrtvých a jedno opotřebované dopravní letadlo. Jenomže to už se do jeho nemocničního pokoje tlačí vyšetřovatelé z NTSB (National Transportation Safety Board), nezávislé agentury, pověřené vyšetřováním každé civilní letecké nehody na území Spojených států, kteří hned při prvních laboratorních odběrech v nemocnici zjistili, že tady něco proklatě smrdí. Zdá se, že i za těch šest mrtvých bude muset někdo zaplatit. Pečlivě (a zřejmě i dlouho) skrývaná pravda o Whipově závisláctví se dere na povrch, jedna z nejbarvitějších postav snímku dealer Mays, jenž ho zpravidla staví na nohy koksem, teď nasadil cigára, vodku a redbully, zkušený právník Asociace dopravních pilotů Hugh Lang nalézá cestu, jak z toho – ale zásadní rozhodnutí, které ovlivní celý jeho další život, na sebe bude muset vzít samotný Whip Whitaker.
Po skvěle nasnímaném totálním kolapsu letadla a jeho neuvěřitelném nouzovém přistání, podepřené geniální Whipovou pilotáží, tj. zhruba po půl hodině projekce, si můžete říci, že to nejlepší, nejdramatičtější a filmově nejprofesionálnější, už máte (bohužel) za sebou. Neboť dál se z tohoto Letu čím dál tím více stává vlastně docela banální moralita, prolnutá několika dalšími vedlejšími a vcelku bez problémů postradatelnými motivy (do prázdna vyšuměný románek s feťačkou Nicole, která už se nechce sjíždět, protože nehodlá zemřít na předávkování heroinem či melodramatické hledání a nepřesvědčivé nalezení ztraceného syna). Let je film, který až ostentativně naplňuje očekávaná poselství a přináší učebnicově úlevný (byť reálně problematický) barvotiskový obraz napraveného hříšníka.
Robert Zemeckis (Forrest Gump, Trosečník), jehož jméno má, navzdory posledním plonkovým létům, pořád slušný zvuk, se konečně vymanil se závisláctví na digitálních efektech (kde v zásadě ničím zásadním díru do světa CGI neudělal) a trochu nejistě se vrací zpátky do klasického formátu, kde mu to před časem šlo docela slušně od ruky. Pro svůj comeback si zvolil příběh antihrdiny, který dělá problémy sobě i jiným. To zní sice zajímavě, jako netriviální a originální výzva, kdyby podobnou látku již v roce 1980 nepřinesl již snímek Pilot, který režíroval Cliff Robertson, jenž sám sebe obsadil i do titulní role muže, který ví, že létání a chlast nejdou dohromady a snaží se s tím něco udělat (na rozdíl od Whipa, jenž téměř celý film, jen s minimálními přestávkami nasává o sto šest, neboť to chápe jako svoji svobodnou volbu). O to více vám pak může lézt na nervy (jedinou omluvou může být úžasná scéna s Johnem Goodmanem, který ho těsně před slyšením u vyšetřovací komise dokáže svojí svéráznou terapií postavit na nohy: „Díky brácho, už zase jedu!“) - a o to méně věrohodná je pak i jeho proměna, motivovaná tím, že už vyčerpal všechny lži a dál už musí říkat jen pravdu.
A tak vaše očekávání, že takhle prvoplánovitě jednoduché a edukativní to prostě nebude, není naplněno. A vaše kreativní představy, že popadne svoji novou heroinovou holku a pod záminkou, že se zaletí vykoupat na Jamajku, ji nacpe na tátově farmě do Cessny 172, se kterou kdysi práškoval pole, s vlající bílou šálou vyletí nad mraky, vyhodí poslední nedopitou flašku Jacka Danielse, vypne motor a pak se v objetí s gravitací zřítí do nebytí, může jít do kopru. Vězeňský dvorek, zalitý sluncem a synova esej o neúžasnějším člověku, s nímž jsem se nepotkal, jsou Zemeckisově současnému melodramatickému gustu o tolik bližší, o kolik více jsou vzdáleny realitě.
Tím, kdo navzdory tomu všemu, dává této bajce o zlitém a sjetém Ikarovi životný rozměr a alespoň nějaký věrohodný smysl, je brilantní Denzel Washington, který se dokázal přesvědčivě položit do všech matných odstínů své netriviální role, za což byl po zásluze nominován v hlavní mužské herecké kategorii na Oskara (na rozdíl od scénáře, který má druhou nominaci, a jehož mainstreamové a černobílé schéma si to zas až tolik nezaslouží). Kromě téhle ústřední, robustní role se z jinak průměrného castingu, kde rozhodně nijak nezáří ženské partie, vymyká snad jen obratný manipulátor Don Cheadle a zejména (již zmiňovaný) svéráz John Goodman, který roztomile hází vidle do morálně čistého finále a (nevím proč?) mi připomíná něco z Bartona Finka a něco z Big Lebowskeho.
Tenhle příběh prostě končí o mnoho vlažněji, než začal. O nápravu usilující a nyní již zřejmě do konce života pravdomluvný a abstinující Whip ví, že zklamal a disciplinovaně odevzdal licenci s tím, že už si to zřejmě nikdy nebude rozdávat s divokými turbulencemi ani s povolnými letuškami. Někdo mu odpustil a někdo ne, jak už to tak v životě bývá – a hlavně už opravdu nepije (což tam, kam se po právu dostal, zas není taková makačka) a cítí se tak po dlouhé době opravdu svobodný (což tam, kam se po právu dostal, pociťuje jen málokdo). Jen si tak říkám, co nám tím vším chtěl Zemeckis (kromě vzkazu, že už je zase tady) asi povědět? Možná to, že nejúžasnější lidi jsou (v duchu školní eseje Whipova opět nalezeného syna) ti, se kterými jste se nepotkali. A to by nám dávalo jistou (mírnou) naději, že svět je ve skutečnosti přece jen lepší, než se nám na první pohled zdá.
FLIGHT
USA 2012, 138 min., české titulky, od 15 let, 2D. Režie: Robert Zemeckis. Scénář: John Gatins. Kamera: Don Burgess. Hudba: Alan Silvestri.
Hrají: Denzel Washington (Whip Whitaker), Nadine Velasquezová (Katerina Marquezová), Kelly Reillyová (Nicole), John Goodman (Harling Mays), Don Cheadle (Hugh Lang), Brian Geraghty (Ken Evans).
V kinech od 21. února 2013