Spojení Vladimíra Mišíka a Miroslava Kováříka, jak je můžeme slyšet na živém dvojalbu Reduta Blues má svou logiku – Mišík i Kovářík se dlouhodobě a soustavně věnují poesii, oba ji představují, liší se pouze lehce ve formě, již volí. Zatímco Vladimír Mišík verše svých oblíbených básníků zhudebňuje, Kovářík je recituje. Společné mají i své oblíbené autory, což je vidět zvláště na nahrávce, jež byla pořízena v řijnu 1996 v pražské Redutě. A také to má svou logiku, k níž se dostanu později.
Věčně silné blues, a to nejen z Reduty
Dvojalbum má šťastně zvolenou dramaturgii, a to jak ve střídání obou protagonistů, tak v řazení jednotlivých básní (či písní). Nemluvě o tom, že vedle důvěrně známých, až provařených kousků – což platí pro oba protagonisty – zde najdeme i čísla, která jsme si z desky nepustili. A to přestože je, zvláště Miroslav Kovářík, má na svém repertoáru již skutečně dlouhá, předlouhá léta. Což je pouze jedním z kladů jistě potřebného, hlavně ale vydařeného alba.
Při poslechu je téměř okamžitě jasné, že si jak Vladimír Mišík, kterého v akusticky pojatých aranžích doprovází příležitostný projekt ČDG, tedy kytarista Pavel Skála, violoncellista Jaroslav Olin Nejezchleba a bubeník Tomáš Krček, tak Miroslav Kovářík, jehož místy střídmě muzikanti doprovází, spíše si však vystačí se svým hlasem, vystoupení náležitě užívají. A je rozhodně dobře, že vydavatelství Galén sáhlo po živé nahrávce, díky kvalitnímu záznamu tak můžeme mít pocit, že sedíme uprostřed setmělé Reduty.
Pochvalu si zaslouží, vedle Mišíka samotného, který básně Josefa Škvoreckého, Josefa Kainara, své ženy Evy, Jiřího Dědečka a Langstona Hughese, a samozřejmě také Václava Hraběte, jehož duch jakoby stál za celým albem, zhudebnil, ale také velice citlivě a civilně (což nebývá samozřejmé) podává, i další muzikanti. Rovněž oni hrají citlivě, necpou se kupředu, mají stále na mysli celkové vyznění. Z jejich pokorného přístupu se pak o to silněji může vyloupnout text, protože o ten, přinejmenším v tomto případě, jde především. Zní to jako samozřejmost, ovšem mnozí muzikanti mají stále nepotlačitelnou touhu předvádět, jak jsou technicky zdatní – bohužel. Ještě více se doprovázečské schopnosti pánů hudebníků projeví, provádí-li Kovaříkovu recitaci, jako třeba v Hrabětově Blues pro Vladimíra Majakovského, jež jako dobrý fórek, přejde plynule do Hughesova klasického blues Sladké je žít, v Mišíkově podání.
Jistě zajímavá jsou srovnání versí, které známe z alb Mišíkových ETC s nahrávkami z Reduty blues, hlavně pak Kainarův existenciální majstrštyk Stříhali dohola malého chlapečka, ale i zlidovělou Hrabětovu Variaci na renesanční téma. Ani v jednom případě střídmější doprovod nevadí, písně nejsou nějak „ochuzené“. Naopak, jiný pohled, vedle zavedeného, téměř kodifikovaného je na místě.
Pokud jde o podíl Miroslava Kovaříka, zaslouží též pochvalu. Veřejnému čtení poesie se věnuje již desítky let, za tu dobu si vytvořil svůj víceméně neměnný repertoár, což rozhodně není na škodu, s básněmi se tak mohl doslova sžít. Je to cítit nejen v podání Hrabětových veršů, na jejichž popularizaci má nezpochybnitelný a lví podíl. Za všechny stačí uvést například Stoptime, a hlavně Blues pro Vladimíra Majakovského. Kováříkův ponor cítíme i v trpké Divišově obžalobě Moje oči musely vidět či ve vrcholné skladbě Ivana Blatného Terrestris. Škoda jen, že nezbylo místo na Zahradníčkovo Znamení moci. Podobně jako Mišík, i Kovářík přistupuje k recitaci civilně, bez protivného patosu „nedělní chvilky poesie“, což je věc pouze zdánlivě samozřejmá, bohužel. Těžko přitom spočítat, kolika mladým lidem právě Kováříkova vystoupení ukázala cestu k poesii, rigidní školskou výukou jinak beznadějně zabetonovanou. Což platí samozřejmě i pro Vladimíra Mišíka.
Úvodem jsem narazil na to, že pustit si čtenou (ne zhudebněnou) poesii z desky není dnes tak snadné. Je totiž s podivem, a o něčem to vypovídá, že na rozdíl od předlistopadové produkce se dnešní vydavatelé zdráhají vydávat alba s poesií. Přesněji řečeno, s čtenou poesií. Bojí se, že by je neprodali? V situaci, kdy audio-knihy, jak se těmto nahrávkám nepříliš šťastně přezdívá, zažívají ze strany posluchačů velký zájem? Produkční náklady přeci nemohou být tak vysoké, a nechce se mi věřit, že by si poesie své posluchače nenašla. Najdeme ji ovšem pouze v produkci lounských Guerilla Records, něco též vydal Black Point, svůj nezanedbatelný podíl má též Radioservis, musím také zmínit vynikající trojalbum Fragmenty 1963/1964, nabízející texty Věry Linhartové, Vratislava Effenbergera a dalších, tím to ovšem vadne (pokud jsem někoho pominul, moc a rád se omlouvám!). Zároveň bohužel platí, že i ti, kteří by si nahrávky poesie rádi koupili, o zmíněných albech často ani neví. Přitom, jak už jsem zmínil, předlistopadový Supraphon poesii vydával, zároveň každý titul edice Klubu přátel poesie byl doplněn singlem s recitací. Byl by skutečně takový problém, zvláště s dnešními technologiemi, tyto poklady, ležící ladem v archívech, opět zpřístupnit?
Zatím se tedy těšme vynikajícím albem Reduta blues, a doufejme, že nebude jediným.