Karlovy Vary - „Víte, jsme opravdu nadšení, že tady naše filmy můžou být?“ pronese záhrobním hlasem nesmělý chlapík s plnovousem a trochu zmateně se rozhlédne po svých dvou kolezích, když sál vybuchne smíchem. „No, my jsme si řekli, že chceme točit filmy spolu, a tady Antonio byl se scénářem nejdál, tak jsme natočili nejdřív ten jeho,“ pokrčí rameny ten s knírkem, bradkou a neustálým lehkým úsměvem a podívá se tam, kam se trojice dívá nejčastěji - do země…
Borderline Films – rockeři nezávislého filmu
To jsou Borderline Films a takhle je to s nimi pořád. Antonio Campos, Sean Durkin a Josh Mond. Na první pohled tři mladí muži, trochu zakřiknutí, většinou dobře naladění a pořád tak trochu zadumaní, s vizáží indie kapely, která se místo rozmáchlých rockových gest raději dívá na špičky svých bot.
Tvorba trojice amerických režisérů přitom patří k tomu nejlepšímu, co může newyorská nezávislá scéna nabídnout, a karlovarský festival si může gratulovat, že jako první na světě uvedl jejich kompletní retrospektivu.
Trojice mladíků si podle potřeby střídá role producenta, režiséra a scenáristy a produkují jeden film za druhým. Pracovitost, skromnost, kamarádství a hlavně obrovské nadšení pro film, které nepotřebuje okázalá gesta, to jsou atributy, které září ze všech filmů tohoto tria, ať už jsou to rané kraťasy, nebo plnohodnotné celovečeráky.
- Dvě brány snu (2010, režie: Alistair Banks Griffin) zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary
- Martha Marcy May Marlene (2010, režie: Sean Durkin) zdroj: Film Servis Festival Karlovy Vary
Jejich filmy jsou přitom všechno, jen ne kamarádské. Debutový krátkometrážní film Kup teď! si za portrét dívky, která se rozhodne prodat svoje panenství přes portál eBay, odnesl cenu z Cannes a už tady můžeme vidět, na co se budou Borderlines soustředit v budoucnosti. Civilní, nekašírované sondy do života mladých lidí, kteří jsou ztracení ve světě naprosto propojeném a odhaleném moderními technologiemi. Přitom nikdo není schopen opravdového spojení, porozumění. Čím víc jsme odhalení a dostupní, tím víc se vzdalujeme.
Chirurgicky chladný film Po škole je sice celovečerním debutem, ale už ukazuje Borderline Films v plné síle. Drama z jedné prestižní střední školy je sice silně ovlivněné Hanekem, ale rozhodně se nedá mluvit o nějakém epigonství. Režisér Antonio Campos sleduje, jak citové dospívání středoškoláků ovlivňují nejenom moderní technologie, ale také podlý a nepřehledný svět dospělých, na jehož hranicích se právě ocitají. Výrazná vizuální stránka kombinuje videa z YouTube, záběry z ruční kamery a klasické filmové postupy, ale nehraje na lacinou efektnost, jak by se dalo čekat. Vždycky je totiž důležité nejen co, ale i jak je to sdělováno.
Pevné propojení mezi obrazovou stylizací a obsahem můžeme vidět i ve filmu Dvě brány snu, který Borderlines produkovali režisérovi Alistairu Banks Griffinovi. Příběh dvou mlčenlivých bratrů žijících v naprostém odstřižení od lidí vtáhne do podivně meditativního světa, kde nejsou potřeba slova ani velké emoce, aby bylo všechno řečeno. Minimalistické herectví v kontrastu s nádhernou přírodou nasnímanou až s malickovským nadšením přináší opravdu silný zážitek.
„Tak je to s nima vždycky!“ dupne si moderátorka diskuse, když se trio znovu usměje a odpoví něco ve smyslu, že je to prostě baví, a tak to natočili.
Upřímnost bez gest, to jsou Borderline Films, a ať už sáhnete po kterémkoliv snímku, nebudete zklamaní.
P.S.: Kamarády posílám hlavně na zmiňované Po škole a Martha Marcy May Marlene.
Autor je redaktorem ČT.