Karlovarský filmový festival se jakoby mimoděk přehoupl do své druhé poloviny a čas se tu zdánlivě zrychlil, protože za chvíli se bude spurtovat do finiše. Festivalový čas je ostatně taková obtížně měřitelná veličina, která se vzpírá fyzikálním i biologickým zákonům. Filmový a reálný čas tu totiž nezřídka splývají, realita a fikce se prolínají a teorie velkého filmového třesku (jejíž galaktické rotační křivky šílí v blízkosti superhvězd typu Johna Travolty) tu vytváří zvláštní symbiózu s teorií relativity, jejíž časoprostor je zakřivený do profilu Velkého sálu hotelu Thermal, kde se bude v sobotu večer rozdávat letošní kolekce Křišťálových glóbů.
Tohle ještě není ten pravý okamžik na rekapitulaci, ale je to dobrá chvíle na to připomenout si, co ze zatím festivalově prožitého stálo opravdu za to. Tuhle malou rekapitulaci si dělá každý za sebe a po svém. A tak bych chtěl za sebe konstatovat, že i tenhle festivalový ročník nabídl hodně oslovující filmové zážitky. O několik z nich se s vámi chci rozdělit.
Absolutní filmová delikatesa byla, a to rozhodně nikoli jenom pro mě, Velká nádhera jednoho z nejpozoruhodnějších italských režisérů Paola Sorrentina, která byla – prostě nádherná! Elegantní, vtipná, brutální i subtilní, groteskní, cynická a plná zjevných a skrytých odkazů a citací. Sto čytřicet minut ryzí filmařiny, která prvoplánovitě svádí ke srovnávání s Felliniho Sladkým životem, neboť se odehrává v prostředí společenské, umělecké a intelektuální (pseudo)smetánky Říma a jejím ironickým hrdinou je král světáků a všech římských mejdanů, které stojí za to, spisovatel a novinář Jep Gambardella (životní role brilantního Toniho Servilla). Dobrá zpráva je, že tenhle vycizelovaný skvost již směřuje i do naší distribuce a neměl by vás minout!
Ostatně Italové u festivalových diváků zabodovali i v hlavní soutěži snímkem Ať žije svoboda režiséra Roberta Andó, který se momentálně vyšplhal na druhé místo v průběžně vyhodnocované divácké soutěži. Na všechna představení tohoto s nadhledem natočeného pohledu na současnou kontroverzní italskou politickou scénu bylo vyprodáno snad ještě dřív, než se začaly prodávat lístky, a nerad bych spekuloval jaké reminiscence v našich divácích tenhle otevřený opus evokoval. V ústřední dvojroli je tu k vidění kdo jiný nežli znovu skvělý Toni Servillo.
Zdá se, že letošní soutěž se povedla a celkově nabízí divácky vděčnější a artově méně vyprahlé filmy nežli v některých minulých ročnících, mezi nimiž se rozhodně neztrácí ani Hřebejkovy Líbánky, jež volně navazují na linii jeho spíše komorních filmových dramat Kawasakiho růže a Nevinnost. Ve chvíli, kdy nevěsta mezi svatebními dary nalezne urnu s popelem Jana Bendy, začnou chrastit kostlivci ve skříni a přítomnost nezvaného svatebního hosta nabývá svého významu, smyslu a kontextu staré, nepromlčené viny. V téhle rozjásané svatbě rezonuje celá škála temných tónů a nic není takové, jak to na první pohled vypadá. Na premiéru (i recenzi) si musíte počkat do srpna. To na zajímavě obsazenou (Bolek Polívka, Miroslav Krobot, Karel Heřmánek…) rockenrolovou komedii Alice Nellis Revival (která má na festivalu svoji světovou premiéru v pátek) si do svého kina můžete zajít již příští týden.
Velkou radost z malého, ale skvěle napsaného, brilantně natočeného a v podstatě dvěma herci úžasně odehraného, nezávislého amerického filmu jsem zažil na projekci autorského snímku Davida Gordona Greena Prince Avalanche. Tolik laskavé filmové radosti za pár babek (rozpočet snímku musel být minimální) jsem už dlouho nezažil. Stačila jedna letní texaská okreska, vinoucí se ohořelými lesy, na níž se pinoží dva chlapíci, kteří malují žlutou přerušovanou čáru, zatloukají postranní kolíky a řeší své malé životní etudy. Nic víc nepotřebujete k čirému, tragikomicky laděnému filmovému štěstí, jež je zároveň remakem islandského snímku Doprava doleva (uvedeném na Karlovarském festivalu v loňském roce).
A navíc se vám dostane pod kůži a do duše (a vůbec všude, kde se vstřícně otevřete) mnohem pronikavěji nežli třeba spektakulární kung-fu nářez Velmistr, na němž se rozhodně nešetřilo a který otevírá svět posledních starých mistrů bojových umění. Jenomže kung-fu je žádanější artikl nežli texasští cestáři, takže na rozdíl od nich Velmistra Yipa Mana v naších kinech uvidíme (i když tiše doufám, že se už možná našel distributor, který půjde i do Prince Avalanche). Rozhodně se ale už teď mohou na distribuční premiéru začít těšit členové fanklubu absolventa pařížské Sorbonny a osobitého francouzského režiséra Françoise Ozona. Jeho poslední (lehce kontroverzní) snímek Jeune & jolie se znovu prodírá do ukrývaných zákoutí ženské (v tomto případě dívčí) duše, která je podle obecných morálních kritérií ale tentokrát pěkně zkažená.
Za připomenutí z již viděného zcela určitě stojí i texaská gangsterská balada Ain't Them Bodies Saints s Rooney Maraovou a Casey Affleckem v ústředních rolích. Je to poctivě vybudovaný příběh mladého zločineckého páru, který po Sundance a Cannes zabodoval i u diváků v Karlových Varech a více než na akci sází na téměř malickovskou atmosféru a robustní charaktery silných figur, zahnaných do kouta, ale nepřestávajících bojovat o svůj těžko dosažitelný sen.
A pak tu ještě bylo jedno nečekaně příjemné překvapení, které (přiznávám i k mému úžasu) trvalo celých dvě stě šestnáct minut a přesvědčilo mně, jak může být setrvačně přežívající pověst o velkém propadáku problematická, a také, jak se vyplatí sázet na vlastní zkušenost. Po Lovcích jelenů si režisér Michael Cimino mohl dovolit prakticky cokoli a tak se v roce 1980 rozmáchl a vytvořil megaantiwestern Nebeská brána, odehrávající se ve Wyomingu na sklonku 19. století, jenž ho odrovnal a na kterém United Artists prodělaly poslední kalhoty.
Čekal jsem monstrózní propadák, kterému odpovídal i netradičně poloprázdný Velký sál v hotelu Thermal, kam jsem si po ránu zašel doplnit tuhle mezeru ve filmovém vzdělání. A dostalo se mi spousty poctivého, klasického, rukodolělného a oldschoolového filmového řemesla, zarámovaného příběhem o monstrózním plánu na likvidaci přistěhovalců z Evropy, prolnutém osudovým milostným trojúhelníkem, na jehož vrcholcích zářili charismatický Kris Kristofferson, bez studu se svlékající Isabelle Huppertová a stejně nebezpečný jako zranitelný Christpher Walken. Jestli někde na tuhle digitálně zrestaurovanou kopii Nebeské brány narazíte, nedejte na špatnou pověst, která ji předchází - a jděte do toho!
A také se nezapomeňte v sobotu večer v tradičním přímém přenosu České televize podívat, jak to nakonec letos v Karlových Varech dopadne.
