Na festivalu Zlatá Praha (12.-16. října) představil svou dlouholetou choreografickou kariéru šéf Hamburského baletu John Neumeier. Diváci viděli ukázky z jeho inscenací, ve kterých účinkovali také čeští tanečníci. Hamburský balet, z něhož Neumeier během čtyřiceti let vytvořil jeden ze světově nejuznávanějších souborů, stál v devadesátých letech na začátku úspěšné dráhy bratrů Jiřího a Otty Bubeníčků. Ve svém nabitém programu dvoudenní návštěvy metropole si udělal proslulý choreograf čas i pro web ČT24, kterému poskytl rozhovor.
„Tanec nepřichází zvenčí, ale zevnitř,“ říká John Neumeier
Jste živoucí legendou a inspirací pro mnoho tanečníků a choreografů po celém světě. Co Vás osobně k tanci přivedlo?
Nemohu zcela přesně odpovědět na to, kdy a kde jsem se s tancem poprvé setkal, protože tak daleko, jak jen má paměť sahá, byl vždy důležitou součástí mého života. První, co se mi ale v této souvislosti vybaví, jsou americké muzikálové filmy. Velmi dobře si vzpomínám, jak mě na ně brala maminka do kina, když jsem byl malý. Už tehdy pro mě byly nejdůležitější taneční sekvence, neměl jsem rád, když lidé jen mluvili. Někdy v té době jsem začal odhalovat, co vlastně tanec je. Že to není něco, co by přicházelo zvenčí, ale naopak odněkud zevnitř mě samotného. Potřeboval jsem si to nějakým způsobem uvědomit skrze filmy, čtení o tanci, sledování představení souborů, které hostovaly v Milwaukee, odkud pocházím – například American Ballet Theater či Ballet Russe de Monte Carlo…
Když vytváříte novou choreografii, co je pro Vás výchozím bodem? Je pro Vás inspirací hudba, konkrétní tanečník nebo něco úplně jiného? Máte také nějaké múzy, tak jako měl třeba George Balanchine Suzanne Farrel nebo John Cranko legendární Marciu Haydée?
Myslím si, že výchozím bodem pro vytvoření nové choreografie může být mnoho věcí. Může to být kniha, kterou jsem četl, hra, na které jsem byl v divadle, může to být hudba, která vás přiměje vstát a tančit, zrovna tak to může být i nějaká životní zkušenost. Myslím si každopádně, že to nejdůležitější, pokud se jedná o nějaký zdroj kolem vás, je to, že vnímáte sami sebe jako jeho součást. Jinými slovy: není možné tančit Shakespearovu hru, choreografie je mou vlastní reakcí na ni. Nemůže to být doslovné přenesení textu do pohybu, musím se pokusit najít zcela jinou formu.
Zdroj mé inspirace se každopádně proměňuje a rozhodně nemám jen jednu múzu. Nejdůležitější je pro mě můj soubor a sestava talentovaných tanečníků, které v něm mám a mé vlastní pocity o určitém tématu nebo hudbě. Tyto pocity se pak prakticky zrcadlí v tom kterém tanečníkovi, který je pro danou roli tím pravým. Není možné zamilovat se do jednoho jediného tanečníka a prosazovat jen jeho. To by byl velmi omezující faktor pro realizaci snů, které mám ve své hlavě.
John Neumeier na festivalu Zlatá Praha 2013
V roce 1978 jste založil při Hamburském baletu školu. V roce 1989 se škola spolu se souborem přesunuly do svého vlastního baletního centra (Ballettzentrum). Centrum disponuje devíti studii a internátní školou pro více než třicet studentů. Dnes je soubor složen z více než 80 % absolventů této školy…
Ano, přesně tak. V Hamburku vzniklo jakési malé taneční impérium. Jsem velmi kreativní člověk, a stejně jako když někdo, kdo skládá hudbu, potřebuje orchestr, který ji bude hrát podle jeho představ, tak i já jsem potřeboval své tanečníky. Velmi brzy jsem si ale uvědomil, že nepotřebuji jen vlastní soubor, ale také jeho kontinuitu, konstantní regeneraci, z čehož pak logicky vyplynulo i založení školy. Myslím si, že je důležité, že jak soubor, tak škola fungují v jedné budově. Mezi oběma subjekty je tak velmi blízký vztah a propojení. Je cítit vzájemná inspirace, protože studenti mají příležitost být v kontaktu s profesionálními umělci a zároveň velmi zkušení tanečníci mohou být nablízku dětem, které jsou stále ještě plné ideálů.
Kromě vás byli hlavními hosty Zlaté Prahy také bratři Bubeníčkové. Právě Vy jste stál u zrodu jejich zářivé kariéry. Kdy jste se s nimi setkal poprvé?
Poprvé jsem viděl Jiřího a Ottu Bubeníčkovy v roce 1992 na Prix de Lausanne, prestižní soutěži pro mladé tanečníky. Oba ztělesňovali ideální kombinaci fyzických předpokladů a divadelního zjevu. Dokončili svá studia na pražské konzervatoři a přijali mé angažmá v Hamburku. Souběžně s tím, jak se jejich kariéry vyvíjely, dospěli v silné a jedinečné individuality. Jen zřídka jsem je obsazoval do stejné role. Měli zcela odlišné charakterové aspekty, a jak roky plynuly, bylo to čím dál markantnější. A dnes je v podstatě už vůbec jako dvojčata nevnímám.
Nechal jste se někdy ve své tvorbě inspirovat i českou historií nebo hudbou? Vytvořil jste někdy třeba choreografii na hudbu nějakého českého skladatele?
Ačkoliv jsem nikdy nechoreografoval čistě český příběh, vytvořil jsem balet Malá mořská víla, jehož dějová linka je v určitém smyslu podobná ději Dvořákovy opery Rusalka. Hudbu tohoto skladatele jsem použil pro balet Spring and Fall. V jeho Serenádě pro smyčce jsou elementy lidové hudby, které mě samozřejmě inspirovaly i v procesu vytváření choreografie. Tehdy jsem měl v souboru českého tanečníka Ivana Lišku, který to komentoval a ptal se mě, jak jsem se o českém lidovém tanci dozvěděl. Nedělal jsem tehdy žádné rešerše, vedl mě pouze čistý instinkt, silná inspirace skvělou Dvořákovou hudbou.
John Neumeier na festivalu Zlatá Praha 2013
Obdivujete nějaké světové choreografy a inspiroval Vás některý z nich?
Když jsem byl mladý, hodně mě inspiroval britský choreograf Antony Tudor, protože mě odjakživa zajímalo propojení herecké akce a tance. Právě to bylo patrné v mnoha jeho dílech. Obdivuji také Jeroma Robbinse, podle mého názoru je například jeho balet Dances at a Gathering jeden z, řekněme, pěti nejlepších baletů celého dvacátého století. A také je pro mě zásadní Václav Nižinský, kterého velmi obdivuji.
V současné době jste jedním z nejznámějších choreografů, kteří vytvářejí skvělé celovečerní dějové balety. Co je pro vás podstatou dramatického baletu?
Lidé se mě často ptají na mé dramatické balety. V určitém slova smyslu mě to překvapuje, protože já osobně nedělám mezi jednotlivými druhy baletu rozdíly, nekladu mezi ně žádné hranice. Pro mě jsou všechny balety dramatické. Pokud balet vychází například z nějaké symfonie, je to pro mě emociální reakce na tuto hudbu a její následný vývoj. Samozřejmě, že čas od času použiji jako zdroj mé tvorby Shakespeara, Ibsena nebo třeba Tennessee Williamse, nicméně nepřekládám jejich hry slovo od slova. Snažím se najít své emoce a díky nim vytvořit balet, který existuje v přítomném okamžiku, tady a teď.
Nevěřím, že balet může být historický. Ledaže rekonstruujeme třeba barokní tanec a snažíme se přesně citovat pozice paží a nohou typické pro dané období. Co se týče původní výrazové choreografie, ta může být založena na čemkoliv. Třeba i na nějakém příběhu, který si přečtete v novinách, pokud je zajímavý a má dostačující strukturu. Nebo na nějakém díle vrcholné literatury. Nejdůležitější je pravdivost a ryzost té emocionální reakce.
V Hamburku uvádíte dvě premiéry každou sezonu, je za Vámi takové práce… Máte vůbec někdy čas na odpočinek?
Od chvíle, kdy jsem se začal zabývat tancem, se vlastně všechno v mém životě stalo jeho součástí. Na cestě za objevením a uvědoměním si vlastního já, nejdříve jako tanečník, pak jako choreograf, jsem nikdy nechtěl nic víc. Nepotřebuji prázdniny nebo volný čas. Kromě mého působení v Hamburském baletu mě také často zvou jiné soubory, abych pro ně tvořil. Pro mě neexistuje intenzivnější způsob bytí a vlastní existence než práce s tanečníky v baletním sále. Ano, samozřejmě jsem také někdy unavený. Minulou sezonu slavil soubor čtyřicáté výročí od svého vzniku a proběhl třítýdenní maraton, ve kterém jsme uvedli třiadvacet baletů v devatenácti dnech a gala představení s dalšími šestnácti choreografickými fragmenty. Samozřejmě jsem se pak cítil vyčerpaný, ale až doposud jsem schopný se velmi rychle zregenerovat. Už když odpočívám, cítím, jak se těším na další práci.
John Neumeier s tanečníkem Michailem Baryšnikovem a balerínou Lynn Seymourovou při Nižinský Galla v Hamburské státní opeře (1975)
Pracoval jste s tolika světoznámými soubory, za všechny jmenujme alespoň balet Pařížské opery nebo balet Mariinského divadla. Zatančí někdy vaše choreografie třeba i lépe než Hamburský balet? Je pro Vás práce s jinými soubory příjemným osvěžením?
Kromě toho, že pracuji především se svým souborem, tak občas vytvářím choreografie i jinde. Zajímavé je, že ačkoliv i tyto soubory mají skvělé tanečníky, kteří mě velmi inspirují a práce s nimi je pro mě velkým potěšením, všechna díla, která takhle vzniknou, se tak jako tak do Hamburku vrací. Tak nějak tam zkrátka patří. Nějakým způsobem je pak přetvořím. Myslím si, že je to právě můj soubor, který dostane jakýkoliv z mých baletů do finální podoby. Pokud tedy chcete porozumět mé práci, je opravdu důležité vidět má díla v provedení Hamburského baletu.
Jaké jsou v nejbližší budoucnosti Vaše pracovní plány?
Hned po návratu do Hamburku se vrhnu do další práce. V této sezoně máme dvě premiéry, na začátku prosince to bude Vánoční oratorium na hudbu Johanna Sebastiana Bacha a na konci sezony uvedeme můj zbrusu nový balet na motivy Puškinova románu Evžen Oněgin – Taťána.