Praha - V únoru vydal své zatím poslední album, v srpnu oslavil osmdesátiny. Energii by ale jazzový saxofonista Wayne Shorter, osminásobný držitel Grammy, mohl rozhazovat po hrstech. Českým posluchačům ji bude rozdávat 6. listopadu ve velkém sále Lucerny, kde vystoupí jako jeden z hostů festivalu Struny podzimu.
Wayne Shorter: Život je automat na dobrodružství
Na saxofon přesedlal Shorter z klarinetu v šestnácti letech. Patnáct let řídil svou kapelu Weather Report. Hrál také v takzvaném druhém kvintetu slavného jazzového trumpetisty a kapelníka Milese Davise. V každém, kdo Davisovou kapelou prošel, zůstalo kromě vzpomínek i hodně hudebních zkušeností. Wayne Shorter není výjimkou.
„Ano, myslím na Milese Davise docela často. Vzpomínám na něj díky věcem, které nedělal. On nikdy nezkoušel, nedával pokyny. Nikdy se nebavil o muzice. Když jste hrál v jeho kapele, byl jste sám za sebe,“ upozorňuje. Nemyslí ale jen na slavného jazzového trumpetistu. „Když hraju, stejně tak mi probleskne hlavou vzpomínka na Dizzyho Gillespieho nebo na Mozarta. A najednou do toho může přijít Richard Wagner. Z druhé strany zase Claude Debussy nebo Igor Stravinskij. Ale klidně mi třeba prolétne obrázek Humphreyho Bogarta z filmu Acros the Pacific. To jsou obrázky, které mi létají hlavou často,“ přiznává Shorter.
Jeho hudba a hra na saxofon je inspirací pro tisíce muzikantů na celém světě. Samotného Wayne Shortera stále inspiruje život. „Tajemství života,“ upřesňuje. „Hlavně otázka, co je život a proč jsme tady.“ Inspiraci nachází i na nečekaných místech. „Nedávno jsem byl v hotelu v Detroitu, kde byl taky festival komiksu. Bylo tam snad 13 tisíc teenagerů. Měli na sobě všechny možné kostýmy - zombie, supermani, kapitáni Marvelové, Wonder Woman i ninjové. Dvě deti vypadaly jako hot dog,“ popisuje jednu takovou situaci.
„A to mě třeba inspiruje. Je to jako taková velká paleta barev. Hledání vzájemného ovlivňování. Jsou lidi, kteří hrají jen podle not. A druzí říkají: 'Já jen improvizuji'. A obě skupiny mohou být spolu pohromadě a objevovat něco dalšího, co je za tím. Ti, kteří hrají z not, hledají, co je za notami. Ti, kteří improvizují, zase hledají něco víc za improvizací. A nakonec objeví, že vlastně hledají totéž. A tak hledáme nějakou další cestu k dobrodružství…“
Rozhovor s Waynem Shorterem (zdroj: ČT24)
Téměř čtyřicet let je buddhistou. Jeho pohled na svět má vliv i na muziku, kterou skládá a hraje. „Od té doby, co studuji budhismus, napadá mě, že psát hudbu a hrát ji jen kvůli ní samotné, je v pořádku, ale pořád ještě odcizené tomu, co většina lidí prožívá,“ domnívá se.
„Na co myslím, když hraju? Vlastně na to, že se lidská mysl musí přeprogramovat, že potřebuju odvahu zavést vás na neznámé místo. Jenže z neznámého máme strach. Vybíráme si, co je pro nás známé a dobré. Jenomže život je automat na dobrodružství. A filosofie buddhismu je otevření se tomu, co zrovna vidíte, a věčnému dobrodružství života kolem nás.“