Soubor Handa Gote, působící v divadle Alfred ve dvoře, si více než dobře poradil s těžkou výzvou – uchopit novelu amerického prozaika Williama S. Burroughse. Představení Mission podle jeho knihy Ghost of Chance není totiž prvoplánovým převedením textu na divadlo, naopak, vychází z Burroughsových tvůrčích postupů, k originálu nepřistupuje otrocky.
Mission - William S. Burroughs jinak a dobře
Podobných pokusů přitom příliš není, zfilmován byl pouze Burroughsův Nahý oběd, existuje několik gramofonových alb, věnovaných jeho tvorbě nebo jí inspirovaných. Pokud jde o divadelní produkce, a přiznávám, že vedle opery The Black Rider, v níž Burroughsovo libreto zhudebnil Tom Waits a již režíroval Robert Wilson (jednu z rolí zpívala Soňa Červená!), mi žádné další uvedení není známo. U nás se před časem o to pokusili v HaDivadle, po premiéře ovšem pásmo Divocí hroši aneb Burroughs! inspirované životem a dílem Williama Burroughse stáhli. Až nyní se o to tedy pokusil pražský soubor Handa Gote a jejich komorní představení podle novely Ghost of Chance.
Předem je třeba vysvětlit název: tak nazval Burroughs svou útlou novelu, jež vyšla česky pod zcela zavádějícím titulem Ohyzdný duch a ve zcela hanebném překladu – Ghost of Chance lze přitom přeložit jako Není již téměř žádná naděje. Okamžitě se tím nabízí jeden z klíčů k pochopení představení, jehož tvůrci to, pravda, divákům příliš neusnadnili. Což ovšem není ke škodě!
Mission
Otázkou samozřejmě je, nakolik se podaří přenést Burroughsovu vizi, pokud nejsou některé z jeho výchozích postulátů objasněny, respektive známy, což platí i pro různé narážky v představení – jinými slovy, nakolik dokáží fungovat i při střetu s divákem, Burroughsem nijak nezasaženým, ponechme ji ale zatím nezodpovězenou.
Děj originálu pojednává o komuně Libertatia zřízené koncem 17. století kapitánem Missionem na Madagaskaru – komuně, řídící se velice benevolentním souborem velice tolerantních pravidel, jedno se však netolerovalo: zbytečné zabíjení. Když ovšem jeden z osadníků ve zlém úmyslu zabije lemura, Mission cítí, že mrak prokletí se rozprostřel nad celou osadou - a vskutku, po nějaké době je zničena anglickým a francouzským výsadkem. Burroughs souběžně s tím popisuje současné lidstvo sužované řadou morových ran, celkově je pak kniha varováním před ekologickými katastrofami, před bezohledností homo sapiens i seznáním nezvratného konce. To vše je samozřejmě, jak je u Burroughse zvykem, doplněno řadou úvah a výpadů proti všemožným institucím.
Mission
Handa Gote si z novely vybrali pouze madagaskarskou část a ve sledu epizod se v podstatě drží původního děje, činí tak ovšem po svém. Na velké projekční ploše vidíme animované fotografie pirátů, domorodců, lemurů a další, pohybující se na pozadí tvořeném fotografiemi džungle, osad, plachetnic… To vše je přitom oživováno herci v reálném čase přímo na pódiu. A toto, vlastně pimprlové divadélko, je přenášeno kamerou na zmíněné plátno.
Před ním pak vystupují tři živí herci, jejichž akce jsou prokládány četbou z Burroughsova textu, jež je podmalovávána elektronickými zvuky či živě vytvářeným vazbením kytary. Herecké akce – a stejně tak animované projekce – jsou svým způsobem symbolické, neznalost burroughsovských reálií tedy nevadí, sdělení je jasné: člověk si pod sebou kvůli svému ustrojení, kvůli své krutosti, chamtivosti podřezává i přes mnohá varování větev, do nevyhnutelné zkázy však s sebou strhává i další život - a vlastně i celou planetu.
Mission
Handa Gote to vyjadřují jasně, když koncem představení vyvěsí ne fangle, ale velké plachty eur, dolarů a také froté ručník s tygrem… a k obrazu zotročeného lemura, který v cirkusu tančí pod bičem cynického obhroublého krotitele – symbolu naší nenažrané, sebestředné civilizace, také není třeba znát, co vše o podobných věcech, ale i lemurech, již mu jsou symbolem čistoty a vybíjeného života, Burroughs napsal. Nevadí ani nevědomí o zvláštním otáčejícím se válci s výřezy, s žárovkou uvnitř, která vysílá záblesky do publika – lze je vnímat jakožto varovné signály, jakožto plameny požáru, jak kdo chce. Pokud ale víme, že zařízení, jež sestrojil Burroughs se svými přáteli, nazval Dreamachine a mělo vyvolávat v mozku halucinatorní stavy, je to jakýsi bonus. Stejně tak nevadí ani německy zpívaná píseň.
Mission
Abych se ale vrátil k otázce o možnostech neodvozeného pochopení představení – ano, jsem přesvědčen, že to, jak Handa Gote k textu a idejím Williama S. Burroughse přistoupili, lze přijmout a že i tak si lze z představení Ghost of Chance odnést pozoruhodný zážitek. Protože: naděje nám již moc nezbývá. Téměř žádná…
Mission se v Alfredu ve dvoře hraje nejdříve 13. a 14. března.