Již druhé setkání dvou mladých autorů – vystudované fotografky Patricie Sedlačíkové, původem z Kanady, a hudebníka a cestovatele Jana Richtera je tentokrát věnováno kouzlu odumírajících průmyslových prostředí. Jejich Crossroad II vystavuje pražská galerie Krásný ztráty.
Nádherná fotografická zpráva o křižovatce
Maně se vybaví jména autorů, zabývajících se podobným zaměřením – shodou okolností byli u nás ve velkém stylu prezentováni Galerií Rudolfinum, která se světové fotografii věnuje cílevědomě a na nejvyšší možné úrovni. Bernd a Hilla Becherovi fotografují zajímavé kovové konstrukce, zejména věže, již více než padesát let po celém Německu. Vzorně nasnímané černobílé záběry oslavují vždy v uzavřených sériích výtvarné kouzlo těchto povětšinou již opuštěných staveb. Vzývají jejich melancholii, předivo konstrukcí, svérázné kouzlo krajkoví komplikovaných konstrukcí. Zato Václav Jirásek pracuje radši s barvou, jeho snímky opuštěných továrních hal s rozpadajícím se inventářem a romantickým nepořádkem vytvářejí až barokní krásu, do které je autor zjevně zamilován.
Setkání Sedlačíkové a Richtera bylo nečekané a přitom romantické. Ona, běžkyně, cestovatelka, malířka, přišla do Prahy ve svých jedenadvaceti letech z kanadského Montrealu. Pracuje ráda s barvou, fotografování je její láskou i prací. Miluje tak zvaně silná prostředí. Téma, kterému se na výstavě věnuje, je obdobné tématům výše citovaných autorů. Richter rád cestuje, miluje hudbu a ženy, v posledních deseti letech se jako samouk věnuje i fotografii. I jeho přitahuje kouzlo průmyslových prostor, v jejich opuštěnosti nachází tolik potřebný klid, bezčasí, nečekané kouzlo.
GALERIE
zdroj: Ivan Prokop
Je zajímavé, jak si oba soubory ladí, vytvářejíce oproti technicistním záběrům Becherových a barokní nádheře Jiráskově zcela jednoznačně srozumitelný svět, jehož kouzlo známe. Vždyť je zde všude okolo nás. Naše oči poznávají klasická prostředí okolí dnešních měst, české továrny, předměstí, využité plochy, doslova krajinu po bitvě. Po možná prohrané technické bitvě. Autoři mluví tak podobnou řečí, že je jejich sdělení zaměnitelné. Podle detailů samozřejmě poznáváme exteriéry ze Spojených států či z okolí Prahy nebo Ostravska.
Sedlačíková zachycuje sílu snímaného okamžiku, i ona preferuje výraz konečnosti, klidu, prostě doslova zastaveného času. Richter má svérázný přístup, fotí na vypůjčené fotoaparáty, je mu doslova jedno, jak kvalitní. Říká, že dobrá fotka se dá pořídit i nejlevnějším fotoaparátem. Po deseti letech od doby, kdy se fotografování začal cíleně věnovat, vytváří velmi zajímavé a kvalitní kompozice.
Fotografie Patricie Sedlačíkové
Křižovatka těchto dvou autorů se povedla – téma je zpracováno naprosto důvěryhodně, lze-li takto jejich práce hodnotit. Autorům nejde o překalkulovanou krásu, ornamentičnost za každou cenu, nejde ani o pochmurnost či melancholii. Jejich záběry jsou nádhernou zprávou, která navíc i díky přirozené barevnosti ladí oku a vytváří nové, esteticky dobře působící výtvarné dílo. Prostě je dobře si tentokrát zajít do této výstavní kavárny na dobrou kávu a nepokukovat po krásných studentkách. Na stěnách je totiž jiná krása.
PATRICIA SEDLAČÍKOVÁ, JAN RICHTER / CROSSROAD II. Kdy a kde: Kavárna a galerie Krásný ztráty, Náprstkova 10, Praha 1; výstava potrvá do konce května.