Praha – Ve druhé části letošního festivalu Aerodrome přivítalo pražské holešovické Výstaviště jednu z nejúspěšnějších metalových formací všech dob, sanfranciskou čtveřici Metallica, která s sebou přivezla legendu grunge Alice in Chains, krále finského melodic death metalu Children of Bodom a norské překvapení metalové scény Kvelertak. Jako poctu fanouškům kapela zahrála na přání a setlist nechala na nich. Už samotný line up dával jasně najevo, že tenhle koncert teda nebude pro žádný vořezávátka a že to bude sakra nářez. A taky že byl – a to i díky tomu, že tolik vodníků, kolik zažilo holešovické prostranství, se nesnažilo ani utopit doktora Mráčka. Sešlo se jich totiž na 25 tisíc.
Brány Výstaviště se návštěvníkům otevřely již v 15 hodin. Do areálu začaly proudit davy metalu chtivých fanoušků a ten se tak pomalu, ale jistě začínal plnit natěšenými příznivci rockové muziky všech věkových kategorií, kteří si vystoupení metalové legendy a jejích hostů zkrátka nemohli nechat ujít.
Originální severská mytologie pod křídly sovy a ve znamení norské originality
Jako první se kolem 16. hodiny dočkali milovníci skandinávské party sympaťáků Kvelertak. Kapela pocházející z Norského království je originální nejen tím, že zpívá ve svém rodném jazyce, ale především svou naprostou žánrovou nezařaditelností, jež je směsicí punku, black metalu, hardcoru a prostě všeho, co si jen dokážete představit. Zkrátka jak říká kytarista Bjarte Lund Rolland - „je to nářez jako prase“. Kapela, mající jako symbol sovu, svým příchodem na metalovou scénu způsobila senzaci a nelze se divit, že okouzlila i samotného Hetfielda.
Pánové do toho šli zostra hned od začátku úvodní skladbou Åpenbaring a během svého bezmála přibližně půlhodinového vystoupení představili průřez svou dosavadní tvorbou, sestávající z prvotiny Kvelertak a druhého alba Meir. A jelikož jsou tito pánové více než sympatičtí a umí, publikum se rozhodně nenudilo. Začátek festivalu tedy dopadl na výbornou a nadšení fanoušci se začínali dostávat do toho správného bodu varu, což vzhledem k nebývalému dusnu nebylo tak těžké, aby mohli přivítat na pódiu druhého zástupce severského metalu.
Are You Dead Yet? Tajemství bodomských vražd pohřbené pod tíhou řízných kytarových riffů
Země tisíců jezer je domovinou pětice, jež vystřídala na pódiu své norské kolegy. U jednoho z těchto krásných jezer, v městečku zvaném Espoo v jižním Finsku, došlo v roce 1960 k nechvalně proslulému a dodnes neobjasněnému masakru party dětí, která tam přijela tábořit. To jezero se jmenovalo Bodom a tato v médiích dodnes hojně diskutovaná tragédie byla inspirací k názvu kapely původně vystupující pod jménem IneartheD. Právě jezero Bodom, smrt a problémy v osobních vztazích jsou častým tématem textů „králů melodického death metalu“, jak je skupina často nazývána. Jelikož Children of Bodom rozhodně nejsou kapela mající ve svém repertoáru cajdáky, nezůstala svým severským sousedům a předchůdcům na pódiu nic dlužna a představila hity jako Are You Dead Yet, Halo Of Blood nebo Angels Don't Kill.
Teskné tóny spoutané Alenky ve stínu Laynea Staleyho
Po prvotní metalové smršti přišel čas trochu zvolnit, scéna tak byla připravena pro umírněnější zástupce čtyřlístku účinkujících. Alice in Chains patří k ikonám grunge, jehož kolébkou je největší město amerického severozápadu Seattle. Ačkoli Alenka nikdy nedosáhla slávy kultovní Nirvany, patří spolu s ní, Pearl Jam a Soundgarden mezi čtveřici nejznámějších představitelů tohoto stylu, jehož vyznavače definovalo především oblečení „naruby“. Hudebním světem je ceněna mnohem víc než její komerčně úspěšnější kolegové, a to nejen vzhledem k daleko větší a pestřejší hudební propracovanosti, ale především díky vynikajícím textům bývalého frontmana Laynea Staleyho, jehož heroinová závislost vehnala až do milosrdné náruče smrti. S bolestí a utrpením drogového pekla se vypořádával právě v nich, což dodávalo skladbám Alenky jistý smutný nádech jedinečnosti. O tom, že to byl vynikající zpěvák, nemluvě.
Vybrat tedy jeho nástupce byla pro kytaristu Jerryho Cantrella nelehká výzva. Zřejmě ve snaze vyhnout se přílišnému srovnávání s ikonickým Staleym zvolil do čela Alice typově zcela odlišného DuValla. Frontmanovi s vizáží Lennyho Kravitze nelze upřít především pěvecké kvality, nicméně právě Stayleyho osobní prožitek a upřímnost v jeho podání prostě chybí. Nehledě na vynikající spojení Jerryho krásného a čistého hlasu v kontrastu s Layneovým chvílemi až bolavě řezavým přednesem, které výborně fungovalo.
Všechny tyhle aspekty umocnil ještě výběr setlistu, sestávajícího především z předchozí tvorby Alice. Čeští fanoušci si tak mohli poslechnout sklady jako Them Bones, Rooster, Would?, Grind, Again či krásnou baladu Nutshell. Z novější tvorby pak zazněly skladby Check my Brain, Stone nebo Hollow. Pokud jste se od všeho řečeného oprostili, vychutnali jste si vystoupení plnými doušky, ať už Cantrellovy jedinečné kytarové riffy, tak i vynikajícího Seana Kinneyho za bicí soupravou či věčně dobře naladěného basáka Mikea Ineze. Layne má, měl a vždycky bude mít své nezastupitelné místo v srdcích fanoušků, ale nutno uznat, že hlasově vynikající a stále se lepšící DuVall v Praze dokázal, že je jeho důstojným nástupcem. Čím déle v kapele působí, tím více získává na jistotě, což bylo patrné především v jeho skvělém výkonu při Man in the Box, který se s jeho začátky v kapele nedá srovnat. Děkovačka, kterou pronesl směrem k fanouškům hezky česky, mu pak přidává už jen body k dobru. Navíc povstání v řetězech spoutané Alenky z popela je pro její fanoušky malým zázrakem a pánům za to patří nemalý dík. Své místo na výsluní si po zásluze vydobyli zpět.
Setlist:
Them Bones, Again, Rooster, Would?, Grind, Man in the Box, We die Young, Nusthell, Dam That River, Stone, Hollow, Check my Brain
Zajímavost: Alice in Chains měla spolu s The Cult vystoupit jako předkapela na historicky vůbec prvním koncertě Metalliky v ČR v roce 1993 v brněnském Bobycentru. Jelikož však Layne zrovna někde rozmlouval se svým bohem „H“, kapela musela svou účast na turné zrušit a po jeho zbytek ji nahradila legenda všech skejťáků Suicidal Tendencies, domovská kapela nynějšího basáka Metalliky Roberta Trujilla. Čeští fanoušci se tak vystoupení kapely s Laynem na domácí půdě bohužel nikdy nedočkali.
Brodíc se bahnem ve jménu pána loutek zabít prvorozené, vypustit Sandmana … a Metallica pro všechny
Nejúspěšnější metalová formace všech dob si pro letošní tour nachystala pro fanoušky novinku v podobě možnosti sestavit setlist na přání. Ti si tak sami mohli zvolit, jaké skladby chtějí od svých ikon slyšet, a bubeník Lars Ulrich si tak ušetřil práci. Je to totiž právě on, kdo má většinou na starost výběr skladeb. Ač měli čeští fans jedinečnou příležitost potrápit legendu thrash metalu mnohem více a vybrat songy, které Metallica na své koncerty obvykle nezařazuje, jako například The Frayed End of Sanity, kterou zahrála vůbec poprvé na letošním koncertu v Helsinkách, či některé skladby z novější tvorby, sáhli po osvědčených hitovkách. Nikdo si zkrátka nechtěl nechat ujít příležitost zařvat si spolu s Hetfieldem a Bobem „Die, die, die, motherfucker, die!“ při Creeping Death, pěkně od plic povodit Pána loutek, zeptat se, Komu zvoní hrana, a vykřičet do světa, že „spravedlnost je znásilněna, drancována a ztracena … úplně pro všechny!“ Jedinou novinkou pražského koncertu tak byl zbrusu nový song Lords of Summer.
Jelikož se s příchodem hlavní hvězdy na pódium strhl nevídaný liják a vystřídal tak celodenní dusno, během chvilky byli všichni promáčení až na kost. To jim však nebránilo sborově křičet Battery, kterou následovala Master of Puppets a Welcome Home. Trio úvodních skladeb z třetího studiového alba za doprovodu hromů a blesků fanoušky řádně nastartovalo a rozpumpovalo jim v žilách ten správný oheň, jejž neuhasily ani provazy vody valící se z nebe. Naopak až snově působily kapky deště padající skrze úchvatnou laserovou show během One. Metallica to do nás zkrátka valila, jak se sluší a patří a jak je u ní zvykem, lehčí oddych poskytly jen Orion, Nothing Else Matters a The Unforgiven, při které zpívalo sborově celé Výstaviště. Frontman Hetfield po celou dobu své věrné povzbuzoval a obdivně chválil, že si i přes nepřízeň počasí umí koncert jak se patří užít. Dokonce vtipně glosoval, že show by se mohla jmenovat Metallica pod vodou, a všechny ujistil, že příště se „Metallica family“ určitě zase sejde.
Nicméně udržet za takové nepřízně počasí deštěm zbičované publikum celé dvě hodiny, byť rozmary matky přírody většinu osazenstva semkly, bylo velmi těžké, a ne zcela se mu to dařilo. Zajímavou vsuvkou pak bylo vystoupení dvou vyvolených fanoušků, kteří měli tu čest osobně uvést skladby Sad Bad True a již zmiňovanou Creeping Death. Po Enter Sandman se slavná čtveřice odporoučela do zákulisí, aby se posléze vrátila a vystřihla Whiskey in the Jar a St. Anger, kterou si fanoušci odhlasovali ještě během koncertu a jež za sebou v těsném závěsu zanechala The Day That Never Comes a s větším odstupem The Unforgiven II. Velkolepou show pak zakončila již tradičně Seek and Destroy, během níž mělo publikum možnost rozptýlit se smrští balonů, které na něj byly vypuštěny. Metallica tak opět dokázala, čím že si to vysloužila statut legendy a že si ho plně a po právu zaslouží. (Jo a kdyby vám náhodou někdy někdo tvrdil, že Lars Ulrich neumí hrát na bicí, tak kecá.)
Setlist:
Master of Puppets, One, Enter Sandman, Fade to Black, The Unforgiven, Nothing Else Matters, Seek and Destroy, Battery, Sad But True, For Whom the Bell Tolls, Whiskey in the Jar, Welcome Home (Sanitarium), Orion, Creeping Death, … And Justice for All, Fuel, Lords of Summer, St. Anger
Sečteno a podtrženo, dvojitý nášup letošního Aerodromu se povedl na výbornou, a ten se tak může směle zařadit po bok tradičních českých festivalových velikánů. Otázkou jen zůstává, na koho se můžeme těšit v příštím roce.
