Paolo je cynický, osamělý, nesympatický, vychlastaný a sobecký italský tlusťoch, který právě dědil po tetě ve Slovinsku. Přivezl si odtud do své zapadlé vinařské vesnice urnu s jejím popelem, porcelánového psa a brýlatého synovce Zorana. Ti dva se zpočátku vůbec nemuseli, ale když po čase zjistili, že jsou oba vlastně podobně osamělí mimoni, nějak to naplnilo jejich vyprázdněné životy.
Zoran, můj synovec idiot, dojme i pobaví
Friuli Venezia Giulia je přímořský region v severovýchodní Itálii, odkud je to do Slovinska, co by kamenem dohodil. Mají tu výborné bílé, skvělou uzenou šunku a před nějakými sedmatřiceti lety se tu narodil herec, scenárista a režisér Matteo Oleotto. A teď se vlastně vrátil tam, kde to důvěrně zná, a s citem a pochopením pro místní venkovský kolorit a figury, které ho zalidňují, natočil lehkou rukou komedii tamních, provinčních (ale nikoli lacině buranských) mravů – Zoran, můj synovec idiot.
A i když se toho v tomhle jednoduchém příběhu o tom, jak se dva setkali a posléze pochopili, že se našli, zrovna moc neděje, máte při jeho sledování pocit, že je plný, zralý, zemitý a kořenitý a že má svéráznou atmosféru a zvláštní aroma, podobně jako místní Sauvignon, kterým se Paolo nalévá ve svérázné taverně u Gustina, kde chlapi hrají dámu s panáky tvrdého.
Zoran, můj synovec idiot / Giuseppe Battiston, Rok Prašnikar
Nepopíjí ho decentně, jak by se slušelo, ke chřestu a kozímu sýru, ale brutálně ho chlastá, protože je osamělý, opuštěný, vyčůraný a zlý – a nejhorší je, že to o sobě (asi?) ví.
Nebudete ho mít rádi!
Je to pěkný hajzl, tenhle zakyslý tlustoprd Paolo, a tak vám nepochybně udělá škodolibou radost, když po své zemřelé tetě (kterou měl možná trochu rád, protože mu ze Slovinska vozila sušenky) nezdědil její dům za šedesát tisíc eur, ale musel převzít jako strýc a jediný příbuzný do dočasné péče šestnáctiletého zaostalce Zorana. Má to být jen na pár dnů, než ho šoupne do ústavu (kam se tomuto intuitivně nechce), a vy se tetelíte blahem, že u něj zkysne déle a dá mu konečně pořádně zakouřit. Jenomže pak Paolo zjistí, že Zoran geniálně a neomylně trefuje šipky na střed terče, dostane nápad, jak z toho vytřískat majlant, a požádá o povolení pěstounské péče, protože k brýlatému idiotovi zahořel nečekanou láskou.
Že to takhle jednoduché nebude a nakonec všechno dopadne zhruba tak, a zároveň úplně jinak, než si Paolo naplánoval, je nabíledni.
Zoran, můj synovec idiot / Giuseppe Battiston, Rok Prašnikar
Jak se žije loserům
Tohle je základní filozofie prostředí, do kterého Matteo Oleotto zasadil tenhle rustikální příběh dvou ztracenců, kteří nakonec možná zjistí, že mohou jeden druhému ještě ledacos dát. Jeho celovečerní debut, k němuž se dopracoval přes poměrně dlouhou řadu nejrůznějších a s filmem absolutně nesouvisejících profesí (plavčík, stěhovák, noční služba v ústavu pro duševně choré…), je zralý, sebejistý a svým svérázným způsobem oslovující zejména takového diváka, který ke své saturaci nevyžaduje vypjatou dramatičnost, strhující tempo a explozivní akci. Nic z toho totiž v Zoranovi nenajdete. Naopak, vyprávění tu plyne líně, monotónně, ale zároveň nezvratně, jako by kopírovalo charakter života na italském venkově.
Přehledné seznámení s klíčovými protagonisty, žádné převratné zvraty, dechberoucí akce nebo strmá gradace a nějaká ta naděje nakonec. Tohle je základní aranžmá a také vlastně docela vlídný a zvláštním způsobem laskavý pohled na to, jak se žije loserům v zapadlé vinařské vesnici na severovýchodě Itálie. I když se někteří zrovna nemají v lásce, všichni tu k sobě mají tak nějak blízko, vlastně proto, že se tu nemohou jeden druhému pořádně vyhnout. A to může být opruz, výzva nebo (jako v tomto případě) oboje.
Zoran, můj synovec idiot / Giuseppe Battiston, Rok Prašnikar
V takto komponovaném spektáklu je hodně naloženo na ústřední protagonisty, kteří tvoří charakterově hodně nesourodý pár. Režisér jako by chtěl přenést tenhle kontrast i do castingu, a tak zhruba čtyřicetiletého a zpočátku jen obtížně snesitelného tlusťocha Paola s gustem a věrohodnou obhroublostí vystřihl zkušený matador filmového plátna Giuseppe Battiston, v jehož portfoliu jsou desítky rolí a který se do téhle role (možná?) kvalifikoval i tím, že pochází podobně jako režisér z regionu Friuli, kam je děj situován. Partnerem je mu divný chlapec Rok Prašnikar, jenž stojí na počátku své herecké kariéry. Jeho neurotické pako Zoran je možná daleko méně blbé, než jsme si původně mysleli, což ovšem může být stejně tak dobře záměr jako chvála nechtěného. No a ostatní vesničané tu tvoří spíše jakousi folklórní etnickou kulisu, jejíž chlapská část je díky vinařskému regionu většinou na plech.
Srdcovka s festivalovými parametry
Takový je Oleottoův Zoran, který získal hned několik cen na loňském Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách. Režisérova láska a osobní vztah k filmu, vínu a rodnému regionu tu jsou hodně patrné. Stejně jako jeho přesvědčení, že i zdánlivě bezvýchodný a umolousaný stereotyp se dá překonat a extrémní protiklady nemusí být nutně vražedně antagonistické, ale mohou spolu vycházet nebo se dokonce zvláštním způsobem přitahovat a obohacovat.
Není to sice nic světoborného, co nám vzkazuje, nic, co by nás euforicky zvedalo ze sedadel, ale také nic, kvůli čemu bychom museli předčasně prchat z kinosálu. Paolo a Zoran to prostě zvládli, a přestože bychom asi ani s jedním z nich netoužili jít na dvojku nebo si zahrát šipky, nakonec jim to budeme (možná i k našemu překvapení) docela přát.
ZORAN, IL MIO NIPOTE SCEMO / ZORAN, MŮJ SYNOVEC IDIOT. Itálie/Slovinsko 2013, 106 min., přístupný, 2D. Režie: Matteo Oleotto. Scénář: Daniela Gembaro, Matteo Oleotto. Kamera: Ferran Paredes. Hudba: Antonio Gramentieri. Hrají: Giuseppe Battiston (Paolo), Rok Prašnikar (Zoran), Teco Celio (Gustino), Marjuta Slamičová (Stefania), Roberto Citran (Alfio). V kinech od 28. srpna 2014.