Lednová nezaměstnanost sice mírně stoupla, ale roste i počet volných míst. Podle analytika personální společnosti LMC Tomáše Ervína Dombrovského je odpovědí na aktuální nedostatek pracovníků automatizace, která se podle něho českým firmám daří. „Přidat by však měly i v nabídce částečných úvazků,“ říká v rozhovoru pro web ČT24.cz.
Jak hodnotíte lednovou nezaměstnanost, která sice o desetinu procenta proti prosinci stoupla, ale počet volných míst stále roste?
Nezaměstnanost za leden stoupla jen velmi mírně, což je poměrně netypické, protože v zimě, po ukončení sezonních prací většinou roste výrazněji. Takže můžeme říci, že pořád máme extrémně nízkou nezaměstnanost, v evropském srovnání vlastně nejnižší.
A co je podstatné, pořád roste počet obsazovaných pozic. Jenom přes úřad práce je nyní evidováno 231 tisíc volných míst, a to nejsou všechny pozice, je tam ještě k tomu nějaká část poptávky, kterou vlastně zaměstnavatelé už na úřad práce ani nehlásí. Typicky u těch náročnějších pozic, které nemají přes veřejnou databázi šanci obsadit, ty se obsazují na volném trhu.
Jaký očekáváte vývoj v dalších měsících?
Velmi pravděpodobně bude během února nezaměstnanost ještě stagnovat. A s nástupem jara, s oživením sezonních prací, se dá očekávat, že bude mírně klesat. Naše nezaměstnanost již nemůže klesat nějakým rychlým tempem, takže bude klesat mírně, ale uplatí se tady čím dál tím více lidí.
Předpokládám, že se budeme snažit přitáhnout ještě více lidí ze zahraničí, protože v České republice, byť stále máme ještě nezaměstnané a část lidí nenachází práci podle svých nároků a podmínek, které potřebují v zaměstnání, tak přece jenom už narážíme na limit dostupnosti lidí v daných regionech, s vhodnou kvalifikací. Někdy je výrazně snazší přivést sem na ty pozice lidi ze zahraničí, například z Ukrajiny, než třeba z dvě stě kilometrů vzdáleného místa, kde jsou dostupní v evidenci úřadu práce.
Úřad práce přece poskytuje příspěvky na dojíždění za prací, případně přestěhování. To nepomáhá?
Ochota Čechů dojíždět do zaměstnání je velmi nízká. Vlastně i v té situaci, kdy si lidé mohou více vybírat z dostupných možností nové práce, tak ochota dojíždět déle za prací klesá. V tuto chvíli drtivá většina Čechů chce dojíždět ideálně na jednu cestu do práce maximálně půl hodiny. Takže ochota dojíždět déle než hodinu je minimální.
To znamená, že ani příspěvky na dojíždění z těch regionů, kde je vyšší nezaměstnanost, Jesenicko a podobně, nepomohou dostat ty lidi na místa, kde je obrovský počet obsazovaných pozic. Protože to je spíše o čase než o penězích.
Nedostatek lidí může pomoci vynahradit tolik diskutovaná automatizace a robotizace. Už se to projevuje i u nás, podobně jako v Německu, které se vydalo touto cestou a přitom tam podle statistik neubývají místa ani pro lidi…
U nás k těm nejhůře obsažitelným pozicím patří náročné technické kvalifikace a profese, to znamená třeba IT specialisté, konstruktéři, elektroinženýři. Tam se nedá očekávat, že by to brzy vyřešila automatizace.
V případě dělnických činností, výrobních, provozních, tam je automatizace vlastně odpovědí na onen akutní dlouhodobý nedostatek lidí, který u nás trvá a ještě nějakou dobu trvat bude. Nám více lidí odchází do důchodu, než přichází ze škol, takže je tu vlastně dlouhodobý převis poptávky firem nad nabídkou schopností lidí a času, který můžou těm firmám dát.
Takže robotizace je v tomto případě odpovědí na tu nouzi. I možná proto je Česká republika v automatizaci mírně napřed, opravdu se nám daří ve výrobních firmách zavádět roboty a pokročilé technologie docela dobře.
To je možné ale zřejmě proto, že ekonomice se daří a firmy mají na to peníze.
Firmám se daří, mají spoustu zakázek, vydělávají, zároveň se jim nedaří nabírat kvalifikované lidi, které potřebují pro uspokojení té poptávky po jejich výrobcích a službách, proto část zisku investují mimo jiné do automatizace, která je jednou z možných odpovědí.
Druhá možná odpověď je zmíněná možnost přilákat lidi ze zahraničí, což se také děje a bude dít, předpokládám ve větší míře. A třetí cesta, do které jsme se ještě příliš nevydali, ale také nás velmi pravděpodobně čeká, jsou výraznější investice českých firem v zahraničí, kde budou otevírat nové pobočky, protože tam ty lidi budou schopni najít.
To znamená, že přejdeme spíše k modelu německé ekonomiky, která opravdu má silnou domácí základnu a investuje venku, kde rozšiřuje záběr.
Mohou tedy v této situaci vůbec pomoci rekvalifikace? Je vůbec možné, když říkáme, že nám chybí ty technicky náročné profese, rekvalifikovat někoho, kdo je na úřadu práce vedený jako nezaměstnaný, a to většinou dlouhodobě?
Rekvalifikace, zejména zvolené rekvalifikace, kde si lidi sami vybírají, do čeho tu energii chtějí investovat a jakou práci chtějí v budoucnu dělat, případně kde ví, že jsou příležitosti, tak fungují, ovšem spíše u těch běžnějších činností s nižšími kvalifikačními nároky.
Ale znám i případy rekvalifikace na velmi složité, náročné profese a zaměření, ale tam je to obtížnější, nejenom s tou schopností se to naučit, to je samozřejmě běh na delší trať, ale zejména s tím přijetím.
Protože když člověk třeba deset patnáct let dělá něco a pak se rekvalifikuje do výrazně jiného a velmi náročného zaměření, tak ten trh tady prostě na to zatím není příliš připravený, aby tyto lidi přijímal. S tím, že vlastně po patnácti letech práce v nějakém zaměření udělali otočku o 180 stupňů a naučili se něco výrazně nového, složitého – jsme v tomhle docela uzavření.
O jaké konkrétní profese jde?
Zrovna my jsme rekvalifikovali několik horníků na programátory. Oni se to zvládli naučit, jsou dobří, ale někteří z nich narážejí na to, že v těch firmách se nevěří tomu, že by mohli být dobří. Nikdo to prostě nezkoumá, protože vidí horníky, nikoliv programátory, přitom to jsou velmi dobří programátoři.
V době, kdy firmy shání obtížně zaměstnance, pomohla by třeba pružná pracovní doba, částečné úvazky? Víme, že Česko na tom není v tomhle ohledu úplně nejlépe.
Stále platí, že tady máme část lidí, kteří vlastně jsou lehce vytěsnění mimo pracovní trh. Jsou to třeba rodiče malých dětí, mladí lidé, kteří ještě studují, nebo mají jiné aktivity, lidé ve vyšším produktivním věku, kteří jsou velmi často i v databázi úřadu práce, zůstávají dlouhodobě nezaměstnaní, těch je zhruba třetina z toho současného počtu nezaměstnaných.
A co se týče flexibility, my tady máme takové dvě oblasti. V případě plných úvazků a třeba časové flexibility, nebo možnosti home office, to velmi dobře funguje. Už skoro polovina lidí má možnost pružné pracovní doby, a zhruba pětina lidí může občas pracovat z domova, což výrazně pomáhá třeba sladění osobního a pracovního života.
Ovšem co se částečných úvazků týče, i když dochází ke zlepšení, ty firmy opravdu hledají cesty jak zaujmout další lidi, takže nám roste podíl i počet částečných úvazků, ale je nutno říci, že velmi pomalu. V tuto chvíli z nově obsazovaných pozic máme jenom zhruba desetinu s možností částečného úvazku, z toho asi tři procenta je preferovaný částečný úvazek.
Zaostáváme tak v evropském srovnání za průměrem, i za těmi zeměmi, které v tom mohou jít příkladem. Třeba v Německu je čtvrtina lidí pracujících na částečný úvazek a také tam mají výrazně vyšší zaměstnanost žen. Takže v téhle oblasti, co se částečných úvazků týče, tak firmy ještě pořád můžou výrazně podmínky zlepšit.
Poptávají lidé skutečně částečné úvazky, chtějí je?
Všechny formy flexibility jsou extrémně žádané. Hned za výší mzdy, za tím, jak se vlastně díky té práci uživí, je flexibilita druhým nejsilnějším motivem, když se snaží třeba změnit práci, nebo znova dostat do zaměstnání poté, co byli po nějakou dobu mimo pracovní trh.
Mezi ženami máme třeba takový fenomén vynuceného podnikání, protože prostě nemůžou nastoupit na plný úvazek a částečných úvazků ze strany nabídky a poptávky firem je velmi málo.
