Češi v poslední době více utrácejí a méně spoří. Vyplývá to ze statistik České národní banky. Hlavním důvodem jsou rekordně nízké úrokové sazby, které z běžných a termínovaných účtů, kam Češi své rezervy obvykle odkládají, dělají jen málo výnosné „propadáky“. Jen málo Čechů se pouští do investic, které mohou jejich úpory výrazněji zhodnotit.
Češi více utrácejí. Nízké sazby je připravují o výnosy z tradičních úspor
Na oblibě v posledních letech ztrácí i kdysi populární stavební spoření. I tady jsou jedním z viníků nízké úroky. Zatímco ještě v roce 2012 zhodnocovaly stavební spořitelny vklady klientů zhruba dvěma procenty ročně, loni to bylo už jen jedno procento. V roce 2010 navíc vláda snížila i státní podporu stavebního spoření ze 4500 na 2000 korun ročně, což jeho výhodnosti také citelně ubralo.
Paradoxně si ani přesto v porovnání nabízených výnosů stavební spoření nevede špatně. „Když porovnáme základní typy finančních produktů – začneme spořicím účtem, jdeme přes termínovaný vklad, podílové fondy a tak dále – tak se ukáže, že v poměru cena-výkon stavební spoření pořád vede. Vzhledem k téměř nulovému riziku, kdy je stavební spoření ‚pojištěné‘ státem, mu vlastně odpovídá vyšší výnos, než by odpovídal jinému produktu se srovnatelně nízkým rizikem,“ tvrdí ředitelka společnosti Next Finance Markéta Šichtařová.
Aby byl výnos ze stavebního spoření konkurenceschopný, nesmí ovšem lidé natahovat spořicí horizont na desítky let. A také na své účty u stavebních spořitelen nesmí posílat výrazně více peněz, než je 20 tisíc korun ročně nutných pro dosažení maximální státní podpory. Výnosový efekt podpory se totiž s růstem zůstatku na účtu stavebního spoření snižuje.
V řeči čísel: Na šestiletém spořicím horizontu dokáže státní podpora zhodnotit peníze v průměru zhruba o 4 procent ročně. Připočteme-li k tomu standardní úrok připisovaný stavebními spořitelnami, dostáváme se na úroveň 5 procent za rok. Po 30 letech spoření už ovšem průměrný roční přínos státní podpory klesá téměř k nule.
Kolik vám „vydělá“ státní podpora?
Nejen v konkurenci jiných produktů, i při započtení vlivu inflace, se odklon Čechů od stavebního spoření jeví jako nesmysl. V roce 2012 sice dosahovaly úroky připisované pojišťovnami dvou procent, inflace ale dosáhla 3,3 %. Reálný úrokový výnos tak končil v minusu, a citelně ukusoval i z přínosu ze státní podpory. Loni byla inflace jen 0,3 procenta – reálné zhodnocení prostředků vložených do stavebního spoření bez státního příspěvku tak dosáhlo 0,7 %.
Na 30 let
Co když si chce ale člověk naspořit na penzi a odkládat peníze bokem po dobu třeba 20 či 30 let? „Doplňkové penzijní spoření je poměrně zajímavé jako dlouhodobá investice,“ radí investiční analytik Partners Aleš Tůma. I tady se však Češi často zbytečně drží při zdi. „Naprostá většina lidí zůstává ve starých fondech s garantovaným zhodnocením. Do dynamičtějších investic se nehrnou ani mladí klienti, kteří si sjednávají smlouvu nově. Tři roky po spuštění je tak z celkového objemu aktiv v doplňkovém penzijním spoření jen něco málo přes desetinu zainvestováno v akciích,“ upozornil Tůma.
Většinu prostředků v důsledku toho mají fondy zainvestovánu ve státních dluhopisech. Výnosy těchto cenných papírů přitom dlouhodobě klesají. Výsledkem je, že penzijní společnosti peníze svých klientů zhodnocují jen zhruba o 1 až 1,5 % ročně. Avšak podobně jako u stavebního spoření přidává „penzijku“ na atraktivitě státní podpora.
Ačkoli jsou Češi v investování spíše konzervativní, často jdou podle expertů takzvaně ode zdi ke zdi. „Podílové fondy a jiné tradiční fondy jim přijdou málo zajímavé, tak se nechají nalákat na nějakou nabídku zaručeně vysokého výnosu na zlatě, měnových obchodech a podobně,“ popsal Tůma. Zvláště ceny zlata a drahých kovů ale podléhají velkým výkyvům. Snadno se tak může stát, že když investor propadne panice a začne při propadu cen zbrkle prodávat, může utrpět nemalé ztráty. Měnové obchody jsou pak čistě spekulativní záležitostí. „Statistiky poměrně přesvědčivě dokládají, že naprostá většina drobných investorů na nich prodělá kalhoty,“ upozornil dále Tůma.
Investice do starých kol a plechů
Novinkou v českém prostředí nejsou ani zcela netradiční investice, například do automobilových veteránů, umění nebo vína. Ani ty však podle expertů nejsou zdaleka pro každého. „Je to mediálně populární, protože to zábavně zní. Ale patří to do rukou několika málo vyvoleným lidem, kteří tomu rozumí. To není jen otázka zhodnocení peněz, ale spíš je to pro někoho, kdo se tím celý život živí a rozumí tomu,“ míní Šichtařová.
Automobiloví veteráni jako alternativní investice (zdroj: ČT24)
Mnohem dostupnější tak z tohoto pohledu může být investování přes peer-to-peer sítě typu Zonky nebo Bankerat. Skrze ty se lidé s volnými prostředky přímo skládají na půjčky těm, kteří naopak peníze potřebují. Vynechávají tak typického prostředníka – banku. Přestože jde v Česku o poměrně žhavou novinku, Češi si přes ně mezi sebou měsíčně půjčí miliony. Jen prostřednictvím portálu Zonky, který agresivní reklamní kampaň katapultovala na špici P2P V Česku, si už lidé půjčili 87 milionů korun.
P2P portály jsou schopné nabídnout úrok z investic i 20 % ročně. Záleží přitom na riziku, které je investor ochotný podstoupit. Platformy Bankerat a Benefiti se více soustředí na ty dlužníky, které banky odmítly, a tomu odpovídají i průměrné úrokové sazby půjček. U Benefiti se pohybují okolo 20 %, u Bankeratu těsně pod 40 %. To se ale automaticky nerovná investorovu výnosu. Jednak je v něm potřeba zohlednit riziko nesplácení a připočítat je potřeba také poplatky. U Benefiti investor platí čtvrtinu ze zaplaceného úroku, v případě Bankeratu je to 1 % ze zatím nevrácené – rozpůjčované – částky.
A s čím je potřeba počítat u nejrizikovějších, ale zdánlivě nejvýnosnějších půjček? Jde o dlužníky, kteří už se v minulosti opožďovali se splácením svých půjček, anebo v extrémním případě proděli třeba i osobní bankrot. „Pokud mluvíme o extrémech jako osobní bankrot a insolvence, tak to musí být vzdálené, v tuto chvíli dobře vyřešené a v minulosti dobře odůvodnitelné,“ popsala situaci nejproblematičtějších dlužníků ředitelka Zonky Lucie Tvarůžková.
Pokud by chtěl mít investor téměř železnou jistotu, že nebude tratit, musel by půjčovat jen „áčkovým“ dlužníkům, tady takovým, kteří mají jistou a dobře placenou práci. Nižšímu riziku ale jako v jiných typech investic odpovídá i nižší očekávaný výnos. Ten se v případě, že investor půjčuje jen nejbonitnějším klientům, pohybuje kolem 2 % ročně.
Ani P2P sítě navíc zatím v Česku nejsou nijak masovou záležitostí. Své klienty počítají na několik málo tisícovek. V porovnání s penzijním spořením, jehož prostřednictvím si spoří takřka pět milionů Čechů, jde o „trpaslíka“.
Míra úspor domácnosti
Můj dům můj hrad
Mnohem více než P2P sítě tak v poslední době táhnou investiční nemovitosti. Tomuto typu investic nahrávají zejména nízké úrokové sazby a ochota bank půjčovat i na 90 až 100 % hodnoty bytu. Díky tomu si byt či dům na pronájem může dovolit mnohem víc lidí než v minulosti.
„Je to dobrá volba pro velice konzervativního investora, který má dlouhý investiční horizont, například pro člověka, který se chce nějakým způsobem zabezpečit na důchod,“ uvedla Šichtařová.
Ani nákup investiční nemovitosti ovšem není bez rizika. „Investice do nemovitosti by mohla dlouhodobě nést výnos mezi 2 až 3 procenty podle typu nemovitosti. Pokud by úrokové sazby vzrostly nad tři procenta, tak potom mohou ‚požrat‘ výnos. Nehrozí to hned, ale do deseti let na sto procent stoupnou úroky z hypoték poměrně hodně výrazně,“ varovala Šichtařová.
I u nemovitostí tak platí to, co u jiných typů investic – žádný výnos není bez rizika. Jde jen o to, aby si každý investor srovnal v hlavě, jak moc je ochoten riskovat. A tomu pak přizpůsobit svou investiční či spořicí strategii. Obecně přitom až na výjimky platí: čím vyšší očekávaný výnos, tím vyšší riziko ztráty. Jde jen o to počítat a nenechat se zlákat první lákavě znějící nabídkou.