Češka by dal Klausovi za 90. léta jedničku, na privatizaci bank ale odvahu neměl

Praha - V devadesátých letech byla naše země mimořádně postátněná. Na 98 procent veškerého majetku bylo v rukou státu. Proto došlo k jednomu z největších přesunů majetku v dějinách republiky. Hledali se první, rychlí vlastníci, nikoli ti nejlepší. Podle Romana Češky, který stál v letech 1994–1998 v čele Fondu národního majetku, to ani jinak dělat nešlo. Kdyby se hledali ti odpovědní, hledali by se doteď. V čele privatizace stál momentálně odcházející prezident Václav Klaus - Češka by mu za jeho výkony v devadesátých letech dal jedničku s hvězdičkou i přesto, že na privatizaci bank politicky neměl odvahu.

Rozhovor s Romanem Češkou, který v letech 19941998 stál v čele Fondu národního majetku. Na řízení kuponové privatizace se podílel 9 let.

Jak to bylo s kuponovou privatizací

„To nejdůležitější, co jsme věděli, bylo to, že Česká republika byla mimořádně postátněná. Žádná jiná země na celém světě neměla takový podíl státního vlastnictví jako ČR. 98 procent všeho majetku včetně restaurací i tabákových trafik bylo v rukou státu. My jsme potřebovali nenechat to v rukou státu, protože neexistují žádné efektivní mechanismy, jak by stát tento majetek mohl spravovat.“

Hledali se první rychlí vlastníci

„Hledali jsme rychlý způsob, jak tento majetek předat do rukou zodpovědných vlastníků a vždycky jsme říkali, že hledáme první, rychlé vlastníky, nikoli ty nejlepší – ty nejlepší si musí najít trh. Kdybychom tehdy hledali odpovědné vlastníky, tak je hledáme doteď. To myslím naprosto vážně.“

V devadesátých letech si Klaus vedl dobře, na banky ale neměl odvahu

„Za devadesátá léta bych dal Václavu Klausovi jedničku podtrženou, protože transformace, kterou pomohl politicky prosadit, a i to, co pomohl vymyslet, bylo unikátní a vydařené. Jednou z chyb Václava Klause bylo, že neprivatizoval banky dříve, že k tomu neměl politickou odvahu. Tím by se předešlo řadě problémů, které nastaly.“

Zeman na privatizaci bank zásluhu neměl

„Když k privatizaci bank došlo, nebyla to zásluha pana Zemana, ale Tošovského vlády, která celý proces rozjela. Pan Zeman měl hlavní a jedinou zásluhu, že to nezastavil. Jestli on kritizoval - a na tom vybudoval celou svou politickou kariéru - a vytvrořil zdání, že celá republika je vytunelovaná, že se vybrali banky - to byla z velké části naprostá fáma. Jemu to politicky velmi prospělo dostat se k moci.“

Zeman konstruktivního Klause převálcoval

„Miloš Zeman jako opoziční politik Václava Klause naprosto převálcoval. On je nesmiřitelný kritik, používá bonmoty s naprostou lehkostí a Václav Klaus za celou svou politickou kariéru na to nenašel lék, protože on je svou povahou velice konstruktivní, on i když byl v opozici, tak se choval konstruktivně – vytvořil model, kdy faktickou opozicí nebyl.“

Odcházející prezident jako nositel silných názorů, ale i nešťastné amnestie

„Když nastoupil do funkce prezidenta, tak sem jím byl okouzlen. Začal velmi dobře. Když odchází, mé okouzlení trošku zmizelo, protože se mi zdá, že některé věci by měl řešit jiným způsobem. Amnestie byla aktem svévole. Obecně: Klaus byl výrazný, byl nositelem silných názorů, otevíral témata - to mu jistě historie dá k dobru.“

„Amnestie nicméně šťastný krok nebyla a určitě neplatí, že byla dělána pouze s jakýmsi teoretickým přístupem, protože pan Klaus sám včera řekl, že se zabýval agendou milostí 10 let, tzn. že celou řadu konktrétních kauz v hlavě měl a podle toho tvořil obecná kritéria. Jestli v tom hrály váhu osobnější zájmy, o tom bych spekulovat nechtěl.“

Roman Češka o období privatizace i o úřadování Václava Klause (zdroj: ČT24)

O žádnou jinou knížku s podpisem Václava Klause nebyl takový zájem jako o tu s kupony. V roce 1991 si ji za tisícikorunu koupilo 8 a půl milionu lidí. I tehdejší federální ministr financí Václav Klaus. Kuponová privatizace byla nejprve opěvovaná, poté zatracovaná. Dozvuky jednoho z největších přesunů majetku v dějinách republiky pociťujeme dodnes. Rozdělovalo se státní jmění v hodnotě stovek miliard korun, na kterém se dalo zázračně zbohatnout.

„To aktivní rozhodování nás všech, vás, předpokládám, že už jste taky zaregistroval svou kuponovou knížku, to by začalo v polovině února,“ řekl redaktorovi tehdejší televize Václav Klaus 9. prosince 1991.

Kuponová privatizace - unikátní projekt, který z milionů Čechoslováků udělal akcionáře, a to přestože většinou vůbec neměli tušení, co to kapitálové trhy jsou. Podle autorů privatizace to byl nejlepší způsob, jak odstátnit firmy v zemi, kde mezi lidmi nebyl prakticky žádný kapitál. „Vzpomněli jsme si, že jako děti jsme znali ještě potravinové lístky, tak jsme si říkali: Lidi budou mít nějaké lístky, poukázky a ty za ty akcie budou moct vyměňovat,“ potvrdil i tehdejší ministr pro privatizaci Tomáš Ježek.

Proti tisícikorunám stál obrovský majetek

„Proti těm tisícikorunám násobeným počtem účastníků kuponové privatizace stojí neskonale, neskonale větší majetek,“ prohlásil v roce 1991 Klaus. Přesněji řečeno: 35 tisíc korun v akciích na jednu kuponovou knížku v první vlně privatizace. Ve druhé vlně, která už se týkala jen Čechů, 25 tisíc. Jenomže to si málokdo z lidí zvyklých na plánované hospodářství tehdy dokázal představit. A proto na začátku nebyl o kuponovou privatizaci zájem.

To ale brzy změnila masivní kampaň investičních fondů. A nejvíc heslo podnikatele Viktora Koženého, který sliboval jistotu desetinásobku. „Rádi bychom chtěli povědět, že se jedná o minimum, co našim akcionářům vyplatíme,“ tehdy řekl. Každý chtěl být poté držitelem investičních kuponů - tedy DIKem.

„Akcionáři, DIKové, mimochodem v ruštině dik znamená divoch, kteří neměli žádné zkušenosti (…) oni nemohli vůbec nic ovlivňovat a nakonec byli okradeni a radovali se z toho, že dostali třeba deset tisíc, ušlý zisk si ani nebyli schopni spočítat,“ komentoval Miloš Zeman.

Někteří ale nedostali zpět ani svoji tisícikorunu. Celkem se odhaduje, že při odstátňování 1 800 podniků zmizelo astronomických 50 miliard korun. Uprchlému Viktoru Koženému uložil loni soud 10 let za mnohamiliardový podvod s cennými papíry.

Přestože teď už kuponové knížky nemají žádnou cenu, v Česku je stále až jeden a půl milionu privatizačních účtů, ke kterým se dnes nikdo nehlásí. Účtů z doby, kdy se na poštách na tyhle knížky stály fronty.