Praha – Před pěti lety – 15. září 2008 – zkrachovala americká investiční banka Lehman Brothers. Světem se začala šířit panika finanční krize a ekonomiky napříč celým světem se postupně zadrhly. Trvalo ale dlouho, než si politici přiznali, že největší hospodářské zpomalení od světové krize 30. let se týká i jich a že krize nezmizí lusknutím prstu. Připomeňme si, co politici a ekonomové slibovali a kterými výroky se vůbec netrefili do reality.
10 největších omylů mocných v pětiletce krize
Kalousek: Recese Česku nehrozí
„Zpomalení ekonomiky přijde. Jediné, co se však stane, je, že Češi budou bohatnout o něco pomaleji než dosud. Záporný růst a následná recese Česku rozhodně nehrozí,“ tvrdil počátkem října 2008 tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek. A guvernér ČNB Zdeněk Tůma mu ještě koncem ledna 2009 přizvukoval: "I přes zhoršující se ukazatele by česká ekonomika letos neměla spadnout do recese."
Jenže při pohledu do zpětného zrcátka vypadá nakonec realita zcela jinak. Hrubý domácí produkt klesal ve všech čtvrtletích roku 2009 a celkově celých šest čtvrtletí v řadě. Česká republika tak zažila nejdelší recesi ve své historii. Za celý rok 2009 české hospodářství propadlo o 4,5 procenta.
Obama: Méně chudých Američanů
„Máme plán, který vytáhne 2 miliony Američanů z chudoby a zajistí, že nikdo, kdo tvrdě pracuje, nemusí vychovávat své děti pod úrovní chudoby. Tento plán pomůže pracujícím Američanům do střední třídy,“ hlásal americký prezident Barack Obama v únoru 2009.
Spojené státy nakonec nalily v rámci jeho plánu do ekonomiky přes 800 miliard dolarů. Přibližně třetina stimulačního balíčku měla podobu snížení daní, zbylé peníze byly investovány do rozvoje infrastruktury a podpory jednotlivých států. A výsledek? Zatímco v roce 2009 žilo v chudobě 43,6 milionu Američanů, o dva roky později jich bylo 46,2 milionu. Zázrak se tedy nekonal. Místo 2 milionů Američanů zachráněných z chudoby jich do ní 2,6 milionu upadlo.
Nezaměstnanost v USA na 5 procent v roce 2013
Mýlili se také ekonomové, kteří dopady Obamova plánu analyzovali. „Prezidentův plán by měl do konce roku 2010 zachránit nejméně 3 miliony pracovních míst,“ tvrdili Jared Bernstein a Christina Romerová. Ve své studii spočítali, že růst míry nezaměstnanosti v USA se zastaví na úrovni 8 procent ve třetím čtvrtletí roku 2009. Do druhého kvartálu roku 2013 pak měl klesnout k 5 procentům, tedy na úroveň, na niž byla Amerika zvyklá před krizí.
Jak moc se mýlili, dokazuje pohled do statistik. V roce 2011 bylo bez práce více než 9 procent Američanů. Od té doby sice pracovních míst přibylo, kýžené mety ale USA stále nedosáhly. V srpnu 2013 sice míra nezaměstnanosti klesla na nejnižší úroveň od prosince 2008, ale i tak stále dosahuje 7,3 procenta. Navíc skutečná nezaměstnanost v zemi je podle tamního ministerstva práce mnohem vyšší. Někteří nezaměstnaní už totiž propadli skepsi a přestali hledat práci, čímž ze statistik vypadli.
Řecko finanční pomoc nepotřebuje
„Německo může Řecku ukázat svoji solidaritu. Jsme tu, abychom pomohli, ukázali porozumění,“ uvedla německá kancléřka Angela Merkelová po schůzce s tehdejším řeckým premiérem Georgem Papandreouem v březnu 2010. „Řecko nepožádalo o finanční pomoc. Děkujeme za spolupráci při postupu vůči spekulantům,“ dodal Papandereou.
Oba politici tehdy shodně tvrdili, že vše, co Řecko potřebuje, je slovní podpora. Ta měla trhy uklidnit. Jak se ale nakonec ukázalo, na řecké dluhy byla slabá. Nakonec si země o pomoc řekla. Dohromady se celková suma poskytnuté pomoci vyšplhala na 240 miliard eur a navíc nejspíš ani to nebude stačit. Řecký ministr financí Jannis Sturnaras už minulý měsíc připustil, že bude země potřebovat dodatečných deset miliard eur.
Co na to Evropa? Postupuje podobně jako v celém průběhu řecké tragédie. „Je jasné, že ještě nejsme na konci řeckých problémů. Budeme se muset znovu přemoci. Určitě alespoň jednou, možná dvakrát,“ uvedl tento týden Luc Coene, člen rady ECB.
Evropa si svoje problémy vyřeší sama
„Nevěřím, že by bylo vhodné, aby se do záležitostí Evropy vměšoval Mezinárodní měnový fond jako poskytovatel pomoci finanční zálohou nebo jakýmkoliv jiným typem pomoci,“ řekl v březnu 2010 tehdejší prezident Evropské centrální banky Jean-Claude Trichet.
Podle ECB by přijetí pomoci od MMF bylo ukázkou toho, že Evropa svoje problémy nedokáže zvládnout sama. Nakonec se to EU ale skutečně nepodařilo. Hned v prvním balíku pomoci Řecku z května 2010 přispěl fond na řešení evropské dluhové krize 30 miliardami eur.
S krizí si poradíme samy, tvrdily černé ovce EU
„Vláda není pod žádným tlakem. Plně věříme, že svou ekonomiku budeme schopni uřídit,“ odmítal ještě v polovině listopadu 2010 nabízenou půjčku irský minstr obchodu Batt O'Keeffe.
Do konce měsíce nastal obrat o 180 stupňů a Irsko prosilo v Bruselu o miliardy. O pět měsíců později následoval stejný scénář také v Portugalsku. I jeho politici nejprve zahraniční pomoc vehementně odmítali, nakonec si ale vyjednali s MMF a eurozónou půjčku ve výši 78 miliard eur.
Sarkozy: Stop půjčkám, už je jich příliš
„To, co děláme pro Řecko, ty snahy ho udržet, nebudeme dělat pro žádnou jinou zemi eurozóny. Uvědomte si důležitost tohoto rozhodnutí. Protože jde o problém udržitelnosti, musíme se vypořádat s rizikem nákazy,“ zdůraznil v červenci 2011 francouzský prezident Nicolas Sarkozy poté, co eurozóna přiklepla druhý balík pomoci Řecku.
Toto tvrzení vzalo za své ještě téhož roku. Evropa změkčila podmínky splácení Irsku. O rok později se pak přidaly další půjčky. Miliardy putovaly do Španělska a na Kypr. V současnosti se navíc spekuluje o tom, že pomoc by mohlo potřebovat Slovinsko a Itálie. Znovu by pak prosit o peníze mohlo také Irsko, nebo dokonce Portugalsko.
Evropa nemůže Španělsku pomoci
„Trh nemá pro Španělsko dveře otevřené. Mezinárodní pomoc ale není technicky proveditelná,“ tvrdil španělský ministr financí Cristóbal Montoro počátkem června 2012.
Německo okamžitě kontrovalo a nabídlo hned pět možností, jak Španělsku pomoci. Ve hře byla mimo jiné intervence Evropské centrální banky v podobě nákupu dluhopisů problémové země. Na podzim téhož roku k ní skutečně došlo a koncem roku Španělsko oficiálně požádalo eurozónu o půjčku.
Návrat drachmy od ledna 2013
„Předpokládáme, že Řecko opustí eurozónu 1. ledna 2013. Zůstane v Evropské unii a bude přijímat další finanční podporu mimo ni,“ uvedl ekonom Citigroup Michael Sanders v květnu 2012.
O několik týdnů později podepřela spekulace o odchodu Řecka Německá spolková banka, když uvedla, že řecký výstup z eurozóny by byl „významný, ale zvládnutelný“. A myšlenkou na návrat k drachmě se zabývali i sami Řekové. Tehdejší premiér Lucas Papademos konstatoval, že „riziko toho, že Řecko euro opustí, skutečně existuje“.
Řecko ale zatím v eurozóně zůstává. Pomohlo mimo jiné sestavit novou vládu, která se jasněji drží cesty úspor. Někteří analytici navíc poukazují na to, že odchod Řecka z eurozóny by byl pro země eurozóny výrazně finančně náročnější než pomoc, kterou od nich stát už získal.
Unce zlata za 5 000 dolarů
„Zlato by se v budoucnu mohlo obchodovat v rozmezí 3 000 a 5 000 dolarů za trojskou unci,“ odhadoval stratég americké banky Merrill Lynch MacNeil Curry v září 2012. A konkrétně ve zmíněném roce měl drahý kov dosáhnout mety 2 500 dolarů za unci.
A realita? Zlato, které investoři nakupují v těžkých časech, nikdy nepřekonalo hranici 2000 dolarů za unci. Nejdražší bylo v říjnu 2011, kdy se unce prodávala za 1 900 USD. Nyní stojí kolem 1 300 dolarů.
5. výročí krachu Lehman Brothers tématem Ekonomiky ČT24 (zdroj: ČT24)