Praha – Revoluční rok 1989 s sebou nepřinesl pouze dramatické chvíle spojené s proměnou celkové nálady společnosti a následným pádem dosavadního režimu. Nepříjemný zásah na pověsti utržila KSČ už v létě. Hlavní roli sehrál generální tajemník Miloš Jakeš, který na Červeném Hrádku u Plzně přednesl projev určený pro své funkcionáře. S notnou dávkou ironie společnost tyto věty přejala jako hlavní symbol vyprázdněnosti oficiálních projevů a „ideologické únavy“ strany. O tom, jak se projev pro vybrané komunistické kádry rozšířil, koluje řada legend. Legendární nahrávku z tehdejší Československé televize propašoval Petr Smrčka – sám tvrdí, že tím zřejmě také trochu přispěl k událostem, které nastaly o pár měsíců později.
Muž, který učinil Jakeše nesmrtelným
„V tu chvíli jsem v zaměstnání nebyl, ale kolegové mě dostihli doma telefonem, že mají úžasnou věc a že se určitě moc dobře pobavím a že tedy jestli tohle někomu už nezláme vaz, tak už nic,“ vzpomíná Jaroslav Tejkal na čin bývalého kolegy, díky němuž vysoký stranický funkcionář zřejmě poprvé po několika letech vyloudil úsměv na tvářích mnoha lidí. Smrčka působil na pracovišti pro zpracování audiovizuálních nahrávek, které kromě potřeb Československé televize přijímalo také signál správy radiokomunikací a správy dálkových kabelů. Zaměstnanci tohoto ústředí zajišťovali přenos zvuku z funkcionářských sjezdů a proslovů. Z toho důvodu měl Smrčka k podobným materiálům pohodlný přístup.
Projev Miloše Jakeše se v Červeném Hrádku natáčel na televizní techniku a zároveň se přes přenosový vůz posílal do televize. Petra Smrčku, který měl ten den službu, výstup generálního tajemníka KSČ zaujal. „Technicky to fungovalo a zajímavé na tom bylo, že tam od začátku padala jedna perla za druhou a my jsme se tomu smáli, tak jako těch přenosů už jsme viděli mnohokrát hodně, tak většinou tam vystupoval někdo, kdo byl méně zábavný. Tady to od začátku vypadalo, že to bude spíše taková show… Tak jsem si to začal na véháesku nahrávat, no a tím to vlastně vzniklo. Pravděpodobně to byl jediný záznam, který byl z toho pořízen mimo oficiální cesty,“ říká Smrčka.
Pravda o Jakešovu projevu (zdroj: ČT24)
Podle svých slov se budoucí spojka mezi utajeným archivem stranických dokumentů a zábavnými večery v mnoha domácnostech nemohl dočkat druhého dne, kdy již měla být kazeta se vzácnou nahrávkou připravena. Klasický videopřehrávač tehdy zdaleka nebyl v každé domácnosti, a proto se Jakešův apel na obrození strany v počátečních fázích kopíroval jako zvuková nahrávka. Právě tento moment je základem masového rozšíření nahrávky, která ještě dnes inspiruje vynalézavé autory humorných videí na serveru YouTube.
Jaroslav Tejkal:
„Všichni, kdo mohli, tak si to namnožili co nejvícekrát, rozváželi to na chalupy a chaty, kam jezdili, nosili to kamarádům do hospody, radovali se s širokými kruhy, protože jsme sice byli zvyklí v té době na ledasjaký blábol, ale tohle překonávalo zatím všechno, co nám do té doby poskytli, takže pro nás to byla opravdu velká radost.“
Nahrávka z Červeného Hrádku se začala během podzimu 1989 masově šířit, a to jak v domácích kruzích, tak také v zahraničí. „Já to dával více lidem, samozřejmě i svým kamarádům a pamatuju si, že jsem je dával dneska už zesnulému Václavu Bendovi, dříve mluvčímu charty,“ vzpomíná pamětník Lubor Kohout. Nahrávka přes tehdejšího disidenta Alexandra Vondru doputovala až do zahraničních rozhlasových stanic. Největší pozdvižení nad šířícím se projevem však zřejmě zavládlo uvnitř komunistické strany. Důkazem je vzpomínka Oskara Krejčího, poradce tehdejšího premiéra Ladislava Adamce.„ Odpověděl (Adamec) mi, že se nemusím vůbec bát, protože on Miloše Jakeše už slyšel mnohokrát mluvit. Odnesl si to a druhý den si mě zavolal a říkal, že to poslouchal i s manželkou a pravil jednoduše: To je konec.“
Petr Smrčka:
„Když už se tady po Kavčích horách začalo zjišťovat, kdo vlastně tu kazetu nahrál a kdo ji distribuuje, tak už jsem začal mít docela obavy, protože přece jenom jsem měl v té době dvouletou dceru.“
Státní bezpečnost se tehdy začala případem intenzivně zabývat. V přímých vyšetřovacích záznamech, ke kterým má přístup Ústav pro studium totalitních režimů, je uvedeno, že se k nahrávce potenciálně mohlo dostat 53 osob - 48 lidí ze studia a 5 lidí z přenosového vozu. Toho pravého, Petra Smrčku však státní aparát nikdy nedostihl. I díky jeho přiznání padla konspirační teorie ražená samotným Milošem Jakešem, že projev rozšířila StB, která ho chtěla zkompromitovat.
GALERIE
Projev Milouše Jakeše