Černá vrána nad Prahou. Reportáží z okupace vešel Kocourek do dějin

Hitlerovo Německo na Václavském náměstí demonstrovalo svou sílu, ale rozhlasový reportér František Kocourek místo toho informoval posluchače o černé vráně, která letí nad metropolí. Díky alegorii a ironii tváří v tvář okupaci se Kocourkova reportáž z vojenské přehlídky v březnu 1939 zařadila mezi nejvýraznější práce tuzemské novinařiny – a dodnes nese svědectví o době, kdy nacisté nad Českem vyvěsili hákový kříž.

Protektorát Čechy a Morava existoval teprve třetím dnem, když v centru okupované Prahy proběhla 19. března monstrózní přehlídka nacistických vojenských sil. Po Václavském náměstí defilovala pěchota, přejížděly ozbrojené vozy i protiletadlová děla a nebe ohlušily motory Luftwaffe – to vše za přítomnosti předsedy vlády Rudolfa Berana i vrchního velitele okupačních vojsk Johannese Blaskowitze.

Protože říšská propaganda věřila v sílu rozhlasu coby média, jež dokáže snadno a účinně oslovit masy, dbaly okupační síly na to, aby se zprávy o nedělním parádemarši dostaly i k příjemcům rozhlasového vysílání jinde na okupovaném území. Reportážní pokrytí oslav Dne branné moci měl zajistit tehdy sedmatřicetiletý rozhlasák František Kocourek, jehož si pro přehlídku své vojenské síly vybrali sami Němci.

Jindy precizní novinář Československého rozhlasu, který si v minulých letech zakládal na síle českého slova, ovšem tentokrát předvedl spíše rozpačitý výkon; ve vojenské technice se nevyznal a od dění mezi Můstkem a Národním muzeem co chvíli odváděl řeč, když reportoval i o vráně nad Václavským náměstím. O profesní selhání se ale nejednalo - Kocourek totiž ve skutečnosti předvedl umný švejkovský výstup plný jinotajů, díky kterému se zapsal do historie (nejen) rozhlasové žurnalistiky.

Víra v sílu českého slova

Do podpisu mnichovské dohody zbývaly hodiny, když si do svého deníku zaznamenal: „Ani jsem netušil, že budu jeden z mála těch, kteří mají to štěstí, že v této podivné válce mohou vůbec nějak bojovat. Jsem tedy u zbraně, která nezahálí, ale už pilně bojuje, u propagandy, a to u její nejúčinnější formy – rozhlasu.“

Na Vinohradské třídě v té době sice působil jen půl roku, nejednalo se však o jeho první angažmá; do služeb rozhlasu vstoupil už v roce 1933 a práci musel po dvou letech opustit jen kvůli přednášce, na které se hanlivě vyjádřil o mocné Agrární straně. Záležet jen na jeho vůli, v rozhlase by ale zůstal, protože jak připomíná historik Pavel Hlavatý, „rozhlas ho lákal, uvědomoval si jeho možnosti a byl si vědom svých schopností“. Ty skutečně nebyly zanedbatelné, Kocourek v mládí získal elitní vzdělání na Karlově univerzitě v oboru literatury a diplomacie, studoval také ve Francii a pyšnil se titulem doktora filozofie.

Předpoklady pro práci v mladém Československém rozhlase dali reportérovi jeho rodiče – matka byla recitátorka, otec divadelník, známý pražský loutkář a osvětový aktivista. Sám Kocourek, který se nechával oslovovat žoviálním Franto, potom mluvenému slovu nejen vládl, ale také ho vyzdvihoval.

„My všichni jsme v těchto dnech pocítili, jak i nejlépe míněná slova útěchy zůstávají nejen bez moci nad naší bolestí, ale jak mohou působiti zcela opačným směrem. A přece nesmíme pohrdnout slovem,“ apeloval na posluchače ve své rozhlasové řeči z 10. října 1938, čili jen několik dní poté, co Hitler z Československa ukrojil Sudety. „Nesmíme pohrdnout slovem, které už tolikrát v naší historii nejen národ utěšovalo, ale i upevňovalo, posilovalo, burcovalo a vedlo k vítězství z poměrů mnohem horších, než jsou poměry dnešní.“

Když nad Prahou letěla černá vrána

Na podzim 1938 zažil Kocourek vůbec nejintenzivnější a nejhektičtější pracovní období, vrcholem jeho rozhlasové práce se však paradoxně stala reportáž z doby, kdy už bylo o osudu českých zemí rozhodnuto. Po mnichovské konferenci přišlo na jaře 1939 jednání v Berlíně, které ukončilo existenci okleštěného, druhorepublikového Česko-Slovenska. Výnosem Adolfa Hitlera vznikl 16. března protektorát Čechy a Morava.

Završením anexe se o tři dny později stala nacistická přehlídka v centru Prahy. „Mocná vojenská podívaná ukázala jasně velikost a sílu národa, pod jehož záštitu se postavily Čechy a Morava,“ informoval filmový žurnál Aktualita. František Kocourek, který v dozoru důstojníků wehrmachtu o defilujících silách nacistického Německa referoval z balkonu hotelu Šroubek (dnes Grand Hotel Evropa), ovšem hovořil jinak. „Je to všechno trochu jako sen,“ říkal posluchačům se zpola skrývanou ironií. „Kdo z nás byl by si pomyslil, že uvidíme takovou přehlídku v Praze na Václavském náměstí, ještě před týdnem, ještě v neděli, týden před touto nedělí.“

Předstíral neznalost vojenské techniky, ptal se, o jaké vozidlo či zbraň se jedná, žádal o pomoc s počítáním německých vojáků i pneumatik u protileteckých děl. Přestože ovládal francouzštinu i němčinu, vystupoval jako naivní hlasatel, který německy neumí, a své otázky pro oficíra wehrmachtu si nechával schválně překládat.

Místo detailního popisu dění na přehlídce odbíhal ve svých myšlenkách k vlastním zkušenostem, vzpomínal na návštěvu Postupimi: „V Potsdamu jsem viděl, jakým způsobem nacvičují vojenské německé pluky pochody. Je to něco pro nás až neuvěřitelně a nepochopitelně strojového, automatického, až příšerně přesného.“ Dnes nejznámější pasáží jeho komentářů ke Dni branné moci se stal ironický jinotaj, jenž ztotožnil německé síly s černou vránou plachtící nad českou metropolí.

František Kocourek: „Dovolte, abych se zmínil o podrobnosti čistě nevojenské. Odkudsi zdaleka přiletěla nad Prahu také velká černá vrána, která se spustila a plachtila od Muzea nad letícími světlomety a odposlouchávacími přístroji německé armády dolů k Můstku. Divila se asi tomu hluku, který zde slyšela, a obrazu, který viděla pod sebou.“

Rozhlasová reportáž Františka Kocourka (zdroj: ČRo) (zdroj: ČT24)

Kocourkova reportáž nezůstala bez odezvy. O novinářově mystifikaci provedené přímo před důstojníky wehrmachtu informoval 21. března francouzský list Paris-Soir. Titulek hlásal: Český reportér, nemůže-li se bránit, alespoň se vysmívá. Poněkud překvapivě ovšem v této chvíli ještě postih nenásledoval, Němci měli stále zájem získat populárního hlasatele na svou stranu. Začátkem dubna tak směl Kocourek vystoupit v rozhlase s autorskou přednáškou, jejíž název zněl O slávě živého slova. „Nechť za každých poměrů je české slovo nejen čisté, ale i rovné,“ vzkázal tehdy posluchačům. „Nechť se nehrbí, nepodlézá a nepochlebuje. A když se ctí nemůžete mluvit, mlčte!“

Nebyl přitom jediným zaměstnancem rozhlasu, kdo v nelehkém období pracoval s alegorií. Mirko Očadlík při vysílání Smetanovy Mé vlasti v létě 1939 uvedl symfonickou báseň Šárka následovně: „Bohatýři z rodu orlů, veliká je jejich síla, neústupná je jejich mysl. Když podlehli, podlehli jen přesile a jen na čas.“

Kolín–Terezín–Osvětim

K posluchačům směl František Kocourek naposledy promluvit 14. září 1940, v té době se ovšem na rozhlasových vlnách objevoval už jen velice zřídka – snahy umlčet jej se objevovaly minimálně od konce roku 1939. Alternativu pro oslovování publika pro Kocourka v těchto letech představovaly přednášky, především s vlastivědnou tematikou, které měly obyvatele protektorátu v jejich životě aspoň trochu povzbudit.

Okupační síly ovšem Kocourkovy aktivity sledovaly se stále se zvyšující nelibostí. Na přednášce v Kolíně ho 11. června 1941 zatklo tamní gestapo a nacisté se novináře znovu pokusili přesvědčit ke spolupráci. Když neuspěli, deportovali Kocourka do Terezína a o rok později do Osvětimi.

„Řekni mamince, že jsem šťasten, že mi dala život. Byl hezký. Plný událostí, práce, zkušeností a radosti,“ napsal manželce na konci února 1942. Zemřel o necelé dva měsíce později 13. května 1942, na tyfus a zápal plic. Ruský zajatec Saša, v jehož společnosti trávil poslední dny svého života, zaznamenal Kocourkovu smrt následovně: „Prosil před smrtí, aby bylo oznámeno, že zůstal věrným synem českého národa i věrným mužem své ženy.“