Přesně před 150 lety obdrželi tři američtí vynálezci patent na první prakticky použitelný psací stroj. Nepostradatelná pomůcka 20. století je ale už řadu let spíš retro dekorací nebo se na ni práší doma v koutě. Všichni už dávno přešli na počítač. Pro řadu spisovatelů tím ale psaní ztratilo určitou poetiku. Podle Evy Kantůrkové je počítač příliš rychlý a pisatele svádí k upovídanosti.
Typické cinknutí na konci řádku ztichlo. Psací stroje po 150 letech prakticky vyhynuly
Typické cinknutí na konci řádku už dnes uslyšíte jen málokde. Lidé se s ním někdy setkají ještě v ordinacích starších lékařů, dlouho byly psací stroje k vidění například i na malých policejních služebnách.
Možnost psát dopisy a zprávy strojově přitom na konci 19. století způsobila revoluci. Cesta k prvním psacím strojům byla ovšem velmi dlouhá.
Zřejmě první patent na jakousi „psací mašinu“ byl vydaný počátkem 18. století. V roce 1714 ho získal inženýr Henry Mill. Jednalo se o vynález „stroje nebo metody, jak vysazovat nebo přepisovat písmena jednotlivě nebo postupně za sebou jako při psaní, způsobem tak zřetelným a přesným, že se nedá odlišit od tisku“. Podstata Millova technického řešení se nedochovala, spočívala ale nejspíš v určitém systému razítek.
První stroj ze dřeva shořel
O více než 100 let později byl udělen patent na skutečný psací stroj. 23. července 1829 jej získal Američan William Austin Burt. Stroj z jeho dílny nesl název Typographer a jako základní materiál při jeho výrobě bylo použito dřevo. Originál sice lehl popelem při požáru patentového úřadu v roce 1836, nicméně časem vzniklo několik replik podle původního návrhu.
- Smajlíky se na stroji nedělaly.
- Kdo chtěl více kopií textu, musel psát přes kopírák – tenký papír pokrytý z jedné strany vrstvou barvy. Pozor, špiní. Bylo nutné tlačit na klávesnici, jinak se písmena nepropsala. Najednou uděláte maximálně pět až šest kopií.
- Psací stroj vás naučí psát bez chyb a překlepů. Na překlepy totiž nezabírá Backspace nebo Delete, ale jen bílý „inkoust“, který se navíc nejdřív musí nechat zaschnout. Nebo speciální překrývací bílá lepicí páska.
- Srdce psacího stroje – černá páska napuštěná inkoustem – nevydrží věčně, jednou za čas je potřeba ji vyměnit.
- Místo kurzoru slouží pro pohyb po textu nahoru a dolů rolovací kolečko, dejte si ale pozor, jakmile s papírem jednou pohnete, nebo jej dokonce vytáhnete, není snadné trefit se zpět na stejný řádek.
Ani tento vynález ale ještě nepředstavoval ideální variantu urychlení práce. Odhaduje se, že než byl vyroben skutečně funkční a efektivní psací stroj, vzniklo na pět desítek jeho více či méně úspěšných předchůdců.
Zajímavostí je, že pokusy o konstrukci psacího stroje nebyly vedeny výhradně jen myšlenkou usnadnit práci písařům, vznikaly také jako mechanické pomůcky pro nevidomé, kterým měly umožnit vyjadřovat jejich pocity samostatně písemnou formou. Ostatně první psací stroje vyrobené ve Francii byly určeny právě handicapovaným.
Záchrana pro krachující zbrojovku
O objev prvního skutečného psacího stroje s klávesnicí a inkoustem napuštěnou páskou se zasloužilo hned několik osob. Nejvíce k němu přispěl asi v roce 1863 americký tiskař Christopher Latham Sholes a jeho přítel Samuel W. Soule. Právník a amatérský vynálezce Carlos Glidden tehdy dodal investice.
První verze psacího stroje s názvem Typewriter měla dvě řady kláves jako piano a číslice bez nuly a jedničky. Místo nich se používalo písmenko o a i. V roce 1868 si nechali první prakticky použitelný psací stroj patentovat.
Sholes původně sestrojil model, který psal pouze velká písmena. Postupně ale stroj upravoval a vylepšoval. Novinka nakonec vypadala natolik slibně, že v roce 1874 vynálezci prodali práva krachující zbrojovce E. Remington & Sons. Firma, která se zrovna přeorientovávala ze zbrojního programu na civilní, tak mohla začít vyrábět.
Psací stroj Remington Standard (1910-20)
Od konce 19. století tak psací stroj začal nahrazovat písaře s prsty umazanými od inkoustu. Pomalu začalo mizet i krasopisné písmo úředních listin. První varianta psacího stroje ale ještě neslavila velký úspěch. Prodalo se jí pouhých pět tisíc kusů. Problémem bylo, že pisatelé neviděli, co vlastně píší.
Stroje tak prošly ještě mnoha změnami, než se jejich podoba okolo roku 1910 sjednotila. Tehdy je pro usnadnění administrativní práce začala používat řada firem a vyráběly se v milionech kusů. Aktivní používání psacích strojů ale bylo na počátku problematické, protože chyběli písaři, kteří by je ovládali. První škola pro ně byla založena až v roce 1881 v americkém městě Cincinatti. Psací stroj byl tou dobou už sedm let na trhu.
Od 20. století už ve firmách byly běžné písárny, bez psacího stroje se neobešla žádná sekretářka a vítanou pomůckou se staly i pro spisovatele. Oblibu psacího stroje dokazují i různé soutěže v rychlosti psaní, které se pořádaly po celém světě. Ti nejzdatnější dokázali napsat téměř pět set písmen za minutu.
QWERTZ nebo QWERTY?
Na konci 19. století prošlo vývojem i rozložení písmenek na klávesnici. První psací stroj totiž trpěl nepříjemnou vadou. Když se psalo rychleji, páčky písmenek, která byla příliš blízko u sebe, se zasekávaly. Vynálezce Sholes proto písmenka, která byla původně vedle sebe rozmístěna podle abecedy, zpřeházel.
obrázek
Vzniklo tak základní uspořádání QWERTY, které v roce 1888 vyhrálo soutěž v rychlosti psaní a bylo na konferenci v Torontu zavedeno jako standardní. V Evropě si národy koncem 19. století rozložení kláves ještě upravovaly podle svých jazyků. Například Francouzi tak změnili čtyři písmenka a oproti QWERTY mají AZERTY. V Česku používané QWERTZ je vynález německý, který se prosadil ještě v době Rakouska-Uherska. V němčině se totiž písmenko Y na rozdíl od Z téměř neužívá.
Zeta a Consul: hvězdy Zbrojovky Brno
Dlouhou tradici mají psací stroje i na našem území. Vůbec první český stroj sestavil v 60. letech 19. století majitel mlýnů a pekáren Jindřich Odkolek. Jediný exemplář, který tehdy vyrobil, je vystavený v Národním technickém muzeu. Stroj byl zkonstruovaný pro psaní na rovnou podložku – arch papíru položený na stole. Měl 49 znaků: velká písmena, číslice a interpunkční znaménka. Psací mechanismus se po každém úderu musel posunout krokovacím tlačítkem.
Psací stroj Odkolek
V Československu byly v první polovině 20. století nejrozšířenější americké Remingtony nebo německé Continentaly. Tuzemské psací stroje pod licencí značky Remington začala ve 30. letech vyrábět Zbrojovka Brno. Později vymyslela svou vlastní konstrukci a ihned po ukončení licence Remingtonu tak začala v roce 1948 vyrábět vlastní psací stroj pod názvem Zeta. Ve srovnání s původními remingtonkami byl modernější a vyvážel se do celého světa. Ve 30. letech stroje vyráběla i malá česká firma Matouš, ta ale byla znárodněna.
Zeta a později i Consul se u nás brzy staly synonymem pro psací stroj. Consul se poprvé objevil kolem roku 1960. Nejprve šlo o typové označení přenosných strojů Zeta, brzy se ale prosadil jako samostatná značka a byl velice úspěšný. Stroje se vyráběly až do poloviny 80. let a v mezinárodních soutěžích v rychlosti psaní na nich Čechoslováci sklízeli řadu úspěchů. Ostatně soutěže v psaní na stroji byly velmi oblíbené, zachycuje je také řada dobových týdeníků.
GALERIE
Psaní na stroji
„Podle účelu se psací stroje rozdělovaly na kancelářské, které byly těžké a ne snadno přenosné. Pak se objevily stroje přenosné a nakonec byly stroje cestovní, které často používali spisovatelé, aby je měli neustále u sebe,“ řekl v pořadu Retro kurátor sbírky polygrafie Národního technického muzea Pavel Pohlreich. Na tuzemský trh šlo ale cestovních strojů jen velmi málo, většina se vyvážela na západ například do Kanady nebo do Švédska.
Od 60. let se na pracovních stolech začaly zabydlovat psací stroje elektrické. Vznikl také psací stroj na noty, který výrazně usnadnil přepisování partitur. V 80. letech bylo novinkou spojení východoněmeckého elektrického psacího stroje Robotron s pamětí, do které se dalo uložit až deset textů. Později se do Československa začaly dovážet i elektrické stroje značky IBM, Olympia nebo Xerox.
Pro sekretářky nebo spisovatele se stal psací stroj velmi rychle nepostradatelnou pomůckou. Na psaní na stroji vzpomínala v pořadu Retro například spisovatelka Eva Kantůrková. Svůj první stroj si koupila za peníze z literární ceny: „Byl to malý přenosný Consul, na kterém jsem psala deset let.“ Spisovatelé se podle Kantůrkové bez stroje neobešli. Nakladateli totiž museli odevzdávat finální text spolu s kopií napsaný právě na stroji.
Pořad Retro o psacích strojích (zdroj: ČT24)
Komunisté proto při raziích šli najisto. Kantůrkové zabavili stroj hned dvakrát. V 80. letech na tom ale podle svých slov vydělala, protože jí Ivana Tigridová poslala na oplátku z Paříže počítač.
Na psaní na stroji ale Kantůrková nedala dopustit. „Romantika byla v tom, že jste měla něco, co jste ovládla. Kdežto u počítače mám pocit, že ovládá on mě… Počítač je navíc příliš rychlý a spisovatele svádí k upovídanosti, musíte pořád škrtat. Psací stroj měl tu obrovskou výhodu, že stačil psát tak rychle, jak mně šly slova mozkem,“ vzpomínala v pořadu Retro.
Psací stroj pomohl zakázané literatuře
Psací stroje také po roce 1968 pomáhaly šířit zakázanou literaturu. Pro tyto účely vzniklo v Česku hned několik edic. Vycházela například Vaculíkova Petlice, která měla na svém kontě asi čtyři stovky titulů. V Rusku se pro takové knihy vžil název samizdat, který se ujal i u nás.
Výroba psacích strojů na konci 20. století téměř skončila. Indický výrobce Godrej a Boyce vyrobil poslední psací stroj v dubnu 2011 v Bombaji. Továrna poté ukončila provoz. Nyní se psací stroje sice stále ještě vyrábí, jejich éra už ale dávno skončila.