Praha – Spisovatel Jiří Stránský poznal pracovní tábory 50. let i věznice normalizačního Československa, pracoval jako scenárista i dělník. Z jeho životních zkušeností po pádu komunistického režimu nakonec vznikla jedna z nejznámějších seriálových ság o Československu ve 2. polovině 20. století – Zdivočelá země.
Jiří Stránský aneb Zdivočelou zemí
Jiří Stránský se narodil v létě jednatřicátého roku. Jeho otec Karel se živil jako úspěšný pražský advokát a navzdory svým šlechtickým předkům podle Stránského vystavěl svůj profesní úspěch z mála – jako selfmademan. „Měl samozřejmě tu výhodu, že tehdy ještě platila taková šlechtická soudržnost. Takže on sice byl chudý chlapec, ale aby mohl studovat, tak si přivydělával peníze u bohatších šlechtických rodin, jejichž synky učil,“ vyprávěl o svém otci Stránský.
Vedle toho působil Karel Stránský jako starosta malostranského Sokola, do nějž byli zapsáni i prezidenti Masaryk a Beneš, a o jeho společenské pozici v první republice potom svědčí také fakt, že se mohl oženit s dcerou meziválečného předsedy vlády, agrárníka Jana Malypetra.
Zakotvenost v idejích a systému první republiky rodinu v následujících turbulentních letech poznamenala hned dvakrát: V časech protektorátu se Karel Stránský coby čelný představitel Sokola zapojil do odboje; byl zatčen gestapem a vězněn v Osvětimi. Ke dvěma letům žaláře ho potom odsoudila i komunistická justice.
Ve škole zaznělo: „V každém případě jdete“
Jiří Stránský v době po mocenském převratu navštěvoval elitní gymnázium v pražských Dejvicích na dnešní Evropské třídě. V roce 1950, těsně před maturitou, ho ze školy vyloučili. „Dali mi vybrat, buď jim podepíšu žádost, aby mne pustili z gymplu ze zdravotních důvodů, nebo mne vyrazí z politických důvodů. Řekli mi: 'V každém případě jdete',“ vzpomínal Stránský v rozhovoru pro projekt Paměť národa.
Odchodem ze školy ale komunistický postup proti rodině, kterou rudá moc vnímala jako velkoburžoazní, nekončil. Stránský musel opustit Prahu – nejdříve se stal zaměstnancem u Zeměměřičského ústavu, pracoval v tiskárně propagačních letáků, až nakonec v létě 1952 skončil mezi „černými barony“ u pomocných technických praporů. V tu chvíli ještě nevěděl o tom, že proti němu jeho někdejší tiskařský nadřízený František Šilhart vznesl u policejního výslechu falešné obvinění, podle kterého měl Stránský podstoupit šestitýdenní kurz v západním Německu, kde se naučil zacházet s vysílačkou a „tiše vraždit“. Policie si pro něj v lednu '53 přijela přímo k PTP.
„Málem mne umlátili k smrti, protože chtěli, abych se přiznal, já však netušil k čemu,“ popisoval Stránský své zatčení. „Když nevíte, o co jde, to je nejhorší. Moje úsilí bylo koncentrované k tomu, abych z nich vydobyl informaci, k čemu se mám přiznat.“
GALERIE
Od roku 1990 se plně věnuje psaní. Později byl 14 let předsedou PEN klubu. Řada jeho knih byla zfilmována.
Spisovatelská esa za mříží
Ve vykonstruovaném procesu byl odsouzen k osmi letům vězení a prošel několika pracovními tábory včetně jáchymovských uranových dolů. „Tam se ve mně upevnilo rozhodnutí psát,“ líčil svůj osud Stránský později. Ačkoli měl již své literární začátky za sebou, teprve ve vězení se setkal s umlčenými představiteli tuzemské literatury, kteří ho mohli vést – s Janem Zahradníčkem, Zdeňkem Rotreklem, Karlem Peckou nebo Vladimírem Valentou.
„Když jsem jim řekl, že chci být spisovatel, tak už jenom způsob, kterým mi to rozmlouvali, mě v tom utvrdil,“ vracel se Stránský k rozhovorům s literáty. „Strašlivě se mi smáli. A říkali: 'Se na nás podívej, ty vole. Vždyť nás málem za to pověsili. A ty chceš veřejně křičet, že chceš být spisovatelem? Rychle ruce pryč od toho.' Až když viděli, že se nedám odradit, tak mě tomu řemeslu začali učit.“
O absurditě komunistických represí svědčí i způsob, jakým si vězni vymiňovali prostor pro intelektuální život. Věznění britští letci vytvořili tajný anglický klub, kde se smělo hovořit pouze anglicky. Sám Stránský během svého arestování absolvoval například tajný seminář estetiky, který vedl kunsthistorik Bonifalerský - na schovávaných pohlednicích děl z Národní galerie. „Měl dvacet pohlednic a udělal z toho tři epochy světového malířství. S daty a vším, co je zapotřebí. Ale rozhodně to neznamená, že bych na to nostalgicky vzpomínal,“ podotýká. Na svobodu se dostal podmínečně v roce 1960 při rozsáhlé amnestii, kterou vyhlásil prezident Antonín Novotný.
Do vězení podruhé
V šedesátých letech se živil jako dělník na stavbě podolského stadionu i jako pumpař v Opletalově ulici, spolupracoval i s barrandovskými studii. Podle svých slov ale společenskému tání na sklonku dekády nevěřil – a sovětská invaze v srpnu 1968 mu dala za pravdu.
„Potom, když jsem samozřejmě odmítl podepsat souhlas se vstupem vojsk, tak mě znovu zavřeli. Obvinili mě, že jsem kradl benzin, což vůbec nebyla pravda, ale všem ostatním pohrozili, že když proti mně nebudou svědčit, tak jim našijou strašné flastry,“ konstatuje Stránský. Za rozkrádání majetku byl vězněn v letech 1974–1976.
Jiří Stránský: „Byl jsem vychováván tak, že jedním z našich hesel bylo: Tu radost jim neuděláme. Přeloženo do normální češtiny: Nikomu, kdo nás ponižuje, neuděláme radost, že mu dáme najevo, že jsme ponižováni. Jiní říkají vznešeně: Neohnu se, nekleknu. Nám stačilo říct: Tu radost jim neuděláme. To mi táta napsal i do kriminálu.“
GALERIE
Jedním z jeho životních hesel a nezapomenutelným odkazem jeho otce se stalo krédo: "Tu radost jim neuděláme." autor: Jan Langer, zdroj: ČT24
Po změně poměrů v listopadu 1989 dostal Jiří Stránský od Václava Havla nabídku, aby vstoupil do politiky. Odmítl a prezidentovi slíbil, že udělá maximum pro rozvoj české literatury. Od roku 1992 do roku 2006 tak působil jako předseda českého PEN klubu. Své životní zážitky potom promítl do rozsáhlé románové fresky, později převedené do televizní podoby jako Zdivočelá země.
V neděli večer v pražském paláci Žofín spolu s Felixem Kolmerem, Danou Němcovou a Františkem Wiendlem převzal cenu Paměti národa, která se uděluje osobnostem, jež měly odvahu postavit se zlu.
Další informace o životním osudu Jiřího Stránského mohou zájemci najít na stránkách Paměť národa.