Smyslem trestu je náprava i prevence, nezapomínejme ale ani na oběti

Smyslem trestu není jen sankcionovat samotného pachatele a přivést ho k nápravě, ale také potrestat zlo, a to tak, aby to bylo vidět, což je základem prevence další kriminality. Justice by ale podle předsedy Nejvyššího správního soudu Josefa Baxy neměla zapomínat ani na oběti trestných činů, právě oběť je totiž tím, kdo je zasažen nejvíce. Justice by proto neměla opomíjet to, že by se měl pachatel omluvit, případně oběti nahradit škodu.

Podle psycholožky Dany Němcové musí trest vést k tomu, aby se člověk změnil, systém soudnictví by proto neměl nikomu upřít naději na nápravu a lepší život. „Nemáme právo člověku upřít tu poslední příležitost,“ řekla Němcová. Právě proto podle ní nemá smysl trest smrti, který zločinu nezabrání a může se lehce stát nebezpečným nástrojem.

Rovněž kriminalista Josef Mareš věří, že v každém je něco dobrého a že šanci na nápravu by měl mít i ten, kdo někoho zavraždí. Ostatně i mezi vrahy je třeba rozlišovat. Jiný případ je člověk, který zabije v afektu, jiný sériový vrah, který zabíjí systematicky a chladnokrevně.

Právo a spravedlnost jsou dva různé pojmy. Spravedlnost, která nedokáže napravit bezpráví, není spravedlností. Právo by mělo směřovat ke spravedlnosti.
Jiří Přibáň
Sociolog práva

„Náprava teoreticky možná je, prakticky ale ne,“ hájí naopak znovuzavedení trestu smrti za obzvláště těžké zločiny psycholog Milan Nakonečný.

V současném systému je největším trestem pro odsouzené ztráta svobody. Vězeň sice má co jíst, má kde spát a může se dokonce večer dívat na televizi, ale právě ztráta svobody jít kamkoliv, ztráta soukromí a také nemožnost být kdykoliv se svými blízkými dělá z vězení skutečný trest. “Nechceme-li vzít někomu život, je odnětí svobody nejvyšším možným trestem,“ domnívá se Baxa.

Fokus VM: Smyslem trestu je náprava i prevence (zdroj: ČT24)

Rozhodnutí soudce je o minulosti a budoucnosti zároveň, upozornil Baxa. Pohledem do minulosti je objasnění viny, které je nutné bez ohledu na okolnosti a zdravotní stav pachatele, pohledem do budoucnosti pak uložení trestu, který by měl primárně zabránit tomu, aby se zlo opakovalo.

  • Trestní řízení u nás trvá v průměru skoro půl roku. Civilní řízení bývají delší, průměrně se vlečou déle než rok. V Evropské unii si Česká republika s těmito lhůtami stojí poměrně velmi dobře.
  • Na bezplatnou právní pomoc dává Česko v průměru dvě eura na každého svého obyvatele. To nás řadí na patnácté místo v Evropě. V Nizozemsku je to 29 eur, na Maltě méně než euro.
  • Optikou evropského srovnání má Česká republika i dostatek soudců, konkrétně 29 na sto tisíc obyvatel, což ji řadí na šesté místo. Slovinsko má 46 a v posledním Irsku pouze tři.
  • Naopak počty advokátů jsou u nás relativně nízké, 100 na 100 tisíc obyvatel. To je devatenáctá nejvyšší hodnota. V prvním Lucembursku je to čtyřikrát tolik, v posledním Finsku pouhých 30 advokátů. Podíl právních služeb na HDP České republiky v letech 2010 až 2013 byl poměrně stabilní, necelého půl procenta (přesně 0,43 %).

 Z více než sedmdesáti tisíc trestů uložených v tuzemsku v loňském roce tvořily takzvané alternativní tresty, jako obecně prospěšné práce nebo domácí vězení, přes sedmnáct procent. Jejich problémem je ale skutečnost, že pro řadu odsouzených není alternativní trest trestem – za ten považují pouze nepodmíněný trest.

To potvrzuje i Miroslava Nerudová alias Mallory, několikrát trestaná hrdinka dokumentu Heleny Třeštíkové. Mallory, která sama dlouhou dobu bojovala se závislostí na drogách, upozornila, že například pro narkomana může být vězení místem, kde se naučí životu bez drog.

Právě příběh Mallory upozornil na další velký problém odsouzených, totiž těžký návrat do společnosti po skončení trestu, ať už jde o problémy s bydlením, se sháněním práce, ale také zpřetrhané mezilidské vztahy. „Pokud nemají pomoc se sháněním bydlení a podobně, recidiva dříve nebo později přijde,“ upozornila Mallory.

  • Po vzniku České republiky evidovaly tuzemské věznice šestnáct a půl tisíce vězňů ve výkonu trestu. Vůbec nejvíc jich bylo v roce 1999 – přes třiadvacet tisíc. Loni u nás bylo za mřížemi devatenáct tisíc vězněných osob, což jsou zhruba dvě desetiny procenta celé populace.
  • V USA bylo v roce 2013 celkem 2 217 000 vězňů, což je sedm desetin procenta celé americké populace. V ruských věznicích pobývalo loni skoro sedm set tisíc vězňů, tedy téměř půl procenta všech ruských obyvatel.
  • V Evropské unii vykazují velký podíl vězňů na počet obyvatel Litva a Lotyšsko. Naopak nejmenší podíl vězňů na populaci najdeme ve Skandinávii: například v pětapůlmilionovém Finsku pobývá ve věznicích jen šest setin procenta populace.

Lidem navracejícím se z vězení by měla pomoci Probační a mediační služba. Ta se rozvíjí i v Česku a za její úspěch lze považovat to, že většina vězňů v rámci zkušební doby nerecidivuje, uhradí část pohledávek, najde práci a bydlení. Dohled nad odsouzeným by měl být vnímán jako jeho příležitost, která je mu dána, a je na něm, zda ji využije a jakým způsobem, vysvětlila probační úřednice Renáta Rídlová. „Kdo je aktivní v řešení své situace, tomu se dříve či později daří začlenit se zpět do společnosti,“ uvedla.