Praha - Potrestat ty, kteří se za okupace provinili proti československému státu, měl za úkol velký retribuční dekret z června 1945. „Poválečná atmosféra vnímala pocit odplaty za nacistická příkoří jako samozřejmost,“ řekl historik Jiří Kocián. Už v době vydání dekretů bylo zřejmé, že nejde o soudnictví právní, jako spíše o soudy politické. Dekrety se staly nástrojem pomsty a procesy měly často se spravedlivými soudy pramálo společného. „Je známa řada případů, kde především z hlediska obvinění z udavačství bylo obvinění politické,“ dodal Kocián.
Lidové soudy byly politické, s právem neměly moc společného
Proces byl upravován řadou dalších dekretů, například o Národním soudu. Poslední z nich, „o trestání některých provinění proti národní cti“, tedy malý retribuční dekret, byl vydán 27. října téhož roku. „Tento dekret často umožňoval motiv msty či odplaty,“ upozornil Kocián.
K provedení retribuce byly zřízeny lidové soudy. „Byla to zvláštní instituce. Zasedali tam právníci, zároveň ale byli doplněny soudci z lidu, kteří byli jmenováni podle výběru národních výborů, což vedlo k politizaci mnohých rozsudků,“ řekl Kocián. O úrovni zvláště nižšího stupně těchto soudů, v jejichž pravomoci bylo i udělení trestu smrti, svědčí například požadavky na soudce na Slovensku. Ten musel být československým občanem starším 21 let, musel být politicky bezúhonný a umět číst a psát.
Prezident Beneš podepisuje dekrety
Proti rozsudkům lidových soudů se v podstatě nebylo možné odvolat. Tresty smrti se vykonávaly do dvou hodin, popravovalo se veřejně. Tehdejší ministr spravedlnosti Prokop Drtina přiznal, že „do vězení se dostávaly osoby, na něž se obvinění teprve chystalo a odpovídající trestný čin ještě nebyl spáchán“.
Soudy směřovaly do 4 oblastí, zaprvé provinění proti státu, za které byl souzen například Josef Tiso a Emil Hácha, zadruhé provinění proti osobám, tedy především vraždy, zatřetí provinění proti majetku, tedy krádeže a loupeže, a začtvrté udavačství a pomoc nacistickým okupačním orgánům. Velmi sledovaný byl soud se státním sekretářem K. H. Frankem nebo také soud se členy protektorátní vlády.
Reinhard Heydrich, Emil Hácha a Karl Hermann Frank ve Svatováclavské kapli v roce 1941
Čelní představitelé okupační moci, včetně Karla Hermanna Franka a zastupujícího říšského protektora Kurta Daluegea, byli pražským lidovým soudem odsouzeni k trestu smrti a popraveni. Národní soud v Bratislavě rozhodl o trestu smrti pro prezidenta Slovenského státu Jozefa Tisa.
Platnost retribučních dekretů byla několikrát prodloužena a skončila v květnu 1947. Za dobu své činnosti soudy rozhodly o 713 trestech smrti, 741 osob odsoudily k doživotí a téměř 20 tisíc osob k různým trestům odnětí svobody. Po komunistickém převratu byla platnost retribučních dekretů v březnu 1948 zákonem obnovena do konce roku. To za podpory tzv. akčních výborů Národní fronty umožnilo postihnout některé odpůrce komunistického režimu včetně těch, kteří byli v předchozích letech retribučními soudy osvobozeni.
Kocián: Poválečná doba si lidové soudy žádala (zdroj: ČT24)