Události Pražského povstání představil v dokumentární podobě už rok po konci druhé světové války režisér Otakar Vávra. Vycházel z velkého množství natočeného materiálu. Jak ale vyplývá z nových zjištění, podstatně při střihu obětoval časovou návaznost. Podle historika Tomáše Jakla to byl důsledek uměleckého záměru, podle badatele Zdeňka Roučky sestříhal Vávra film tak, aby měl spád, ale manipulaci odhalují i proměny počasí.
Vávra zamlžil ve filmu o povstání stěžejní věci, zrazuje ho i počasí
V dokumentárním filmu Cesta k barikádám z roku 1946 režisér Otakar Vávra na dlouhou dobu nabídl pohled na události květnového povstání. Záběry, které získal od mnoha kameramanů, ale sestříhal způsobem, který je mozaikou, při níž nerespektuje chronologický sled událostí. „Film je sestříhán tak, aby to mělo spád,“ řekl publicista a badatel Zdeněk Roučka, jenž přispěl k rozboru Vávrova filmu a odhalení jeho nepřesností.
Roučka nejprve pracoval na fotografické výstavě Bitva o rozhlas. „Měl jsem ideu, že by se při té příležitosti vzala z filmu Cesta k barikádám sekvence, která se týká boje o rozhlas, a v rámci vernisáže nebo doprovodného programu by se pouštěla,“ uvedl Roučka. Když si Vávrův dokument pustil, zjistil, že i poměrně důležité scény jsou sestříhány tak, že je pak film podle něj těžce zmanipulovaný. „Stěžejní věci, tak jak byly ve filmu z roku 1946, nám spíš zamlžuje. Zásadní scény, které jsou nejvíc šokující, jsou rozděleny tak, že vám vůbec nedávají smysl,“ vysvětlil.
Němci, kteří nebyli z rozhlasu
Příkladem je scéna, v níž Češi vedli přes třicet německých civilistů z budovy tabákové režie. Dav je tlačil Balbínovou ulicí na Vinohradskou ulici ostřelovanou německým kulometem. Jeden z Němců postřelil dorážejícího Čecha, propukla střelba a Němci se rozeběhli. Tři z nich zemřeli na rohu Balbínovy, dalších devět ve Vinohradské. „Vávra tohle vůbec nedal dohromady,“ upozornil Roučka, „scény jsou vloženy do děje, takže pokud o tom nemáte bližší informace nebo neznáte fotografie, tak vám to vůbec nedojde.“ Zadržené Němce místo toho Vávra přistřihl k lynčování kolaborantského hlasatele Aloise Kříže, přičemž situaci komentoval jako vyvádění zajatých Němců z rozhlasu. To je ale podle Roučky nesmysl, už jen proto, že rozhlas má vchod na Vinohradské třídě.
Roučka tak pomohl vzniknout novému dokumentu Bitva o rozhlas. K nalezení klíče ke správnému poskládání záběrů mu přinesla svědectví z té doby nebo záběry Čeňka Zahradníčka, který natáčel s ostatními, ale jeho část nebyla vložená. „Jsou to snímky, na kterých jsou fotografie mrtvých, kteří byli za rohem. Konkrétně tam leží jedna dívka, má kratší sukni nad kolena a na záběrech jde vlastně úplně poslední. Ve finále potom byla střelena do hlavy, hodili jí na obličej patrně obraz Hitlera a rám obrazu leží vedle ní,“ přiblížil Roučka.
GALERIE
videogallery_531348
Změny v počasí prozrazují časovou nesouslednost
Důležitým znakem se stalo i počasí, badatelé si proto nechali vytvořit průběh počasí koncem dubna a v první polovině května roku 1945. „Pátý květen bylo chladno, v noci pršelo. Zhruba kolem tři čtvrtě na jednu začalo pršet a pršelo vlastně do druhého dne do rána. Odpoledne šestého května začalo pršet znova a sedmý květen už bylo slunečno,“ popsal Roučka. Vávra přitom sestříhal dohromady záběry i se scénami za slunečného počasí. Dramaturgicky to podle Roučky ještě pochopitelné je, ale z hlediska chronologie už ne.
Kromě práce se střihem podobu dokumentu ovlivnily i pozdější dotáčky, kterými Vávra nahrazoval chybějící materiál. „Otakar Vávra si už v květnu vytvářel vlastní obraz reality. Dotáčel si nejen známé záběry ze dvou německých tanků na Staroměstském náměstí, falešnou střelbu, ale natáčel dokonce velmi rozsáhlé scény s množstvím komparsu včetně rudoarmějců na Václavském náměstí nebo u Masarykova náměstí,“ popsal historik Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu.
Filmař nástupcem malíře
"Historické události malovali malíři, tudíž je zobrazovali tak, aby vyhovovaly představám těch, kterých se týkají. V okamžiku, kdy máte film, tak lidé, kteří chtějí, aby události se nějak děly, tak musí dávat pozor, aby se tak děly i skutečně," uvedl příměr Tomáš Jakl z Vojenského historického ústavu. "Když máte záběry, které nejsou zcela jednoznačné a jsou interpretovatelné velmi nepříjemně, potom je potřeba poskládat i filmové záběry tak, aby vám dávaly obraz, jaký si přejete mít," doplnil.
Vávra se počítá mezi kontroverznější filmaře, třeba kvůli své trilogii Jan Hus, Jan Žižka a Proti všem natočené v padesátých letech, která byla poplatná vládnoucímu režimu. V roce 1946, dva roky před únorovým převratem, ale nebylo podle Jakla nutné na Vávru tlačit, aby měla Cesta k barikádám vybrané vyznění. Dokládá to příhodou, která se traduje v českých filmařských kruzích. „Otakar Vávra měl šestý smysl na to, kterým směrem se obrací politická moc a kde bude moci získávat zakázky. Na konci osmdesátých let se říkalo, že se to otočí, protože Vávra si čte o vlasovcích,“ řekl Jakl. Přesně prý dokázal vycítit, co je společenská zakázka.