Měli štěstí, nacistické kulky se jim vyhnuly

• lj

8. 5. 20158. 5. 2015, 17:30|Zdroj: ČT24

Uhelný trh

Zdroj: ČT24/Archiv Jaroslava Čvančary

Květnové povstání bylo největší české vojenské vystoupení od bitvy u Zborova, tvrdí Jiří Padevět, autor knihy Průvodce protektorátní Prahou. Nejvíc lidí se chopilo zbraní, byť to nebyli profesionální vojáci, a velmi statečně bojovali proti vycvičené přesile. Nicméně mnoho Čechů v té době ještě muselo snášet nelidské podmínky v koncentračních táborech. Tehdy byli mladí a dnes mohou zprostředkovat svědectví o hrůzách té doby.

Potřebovali jsme zbraně a přežít poslední dny války

Z rozhlasu zazněla v sobotu ráno 5. května 1945 památná věta: „Je sechs hodin.“ Vypuklo povstání, které stálo život na tři tisíce lidí. Jak vzpomíná Bohumil Harák, kterému tehdy bylo devatenáct let, hlavní problém pro ty, kteří se snažili pomoci povstání, byl, kde sehnat zbraně.

„Věděli jsme, že ve škole v naší čtvrti sídlila německá vyšetřovací služba, tak jsme se tam s Frantou Valachem vypravili. Důstojník u brány nám ale řekl, že tam žádné zbraně nemají,“ vzpomněl Bohumil Harák. Nakonec vzbouřenci uspěli na vršovickém nádraží, kde stál sanitární vlak. „Ten vlak nikdo nehlídal, byli tam jen zdravotníci a ranění, kteří se zbavovali zbraní s evidentním potěšením. Křičeli jsme jen: Waffen, Waffen (zbraně) a oni nám je bez protestů předávali. Asi se chtěli zbavit vražedných nástrojů v domnění, že jim to může usnadnit další existenci,“ popsal.

Pražští povstalci sice již vlastnili zbraně, ale před sebou ještě měli čtyři dny, které museli přežít – tváří v tvář německým jednotkám, které i v posledních dnech války dávaly v Československu najevo, jakých krutostí jsou schopny. Ani Wehrmacht a SS však zdaleka nebyly v příznivé situaci. Němci měli sice své rozkazy i zbraně, ale také věděli, že se k Praze blíží nezastavitelná Rudá armáda, démonizovaná nacistickou propagandou, a tak mnoho vojáků dalo před boji proti povstalcům přednost útěku na západ.

Do míst u Jezerky, kde na barikádách čekal nyní již vyzborojený Bohumil Harák, přijely tanky od Benešova a jejich posádky začaly brát rukojmí. „Vyháněli našince z domů a ty pak zapalovali. Hnali je směrem na Benešov. Těch lidí, které takhle posbírali jako rukojmí, mohly být stovky,“ vzpomíná. Vzhledem k blížícím se sovětským vojskům ale tanky nakonec změnily směr. „Ještě v noci se rozhodli prchat směrem na Plzeň a o Čechy se někde 20 kilometrů za Prahou už přestali starat,“ uzavřel Bohumil Harák.

Kulky nám hvízdaly nad hlavou

Emil Šneberg byl v době Pražského povstání ještě mladší, bylo mu pouhých čtrnáct let. Přesto se spolu s otcem a bratrem do závěrečných bojů proti Němcům zapojil. Již 4. května, kdy protektorátní vláda zrušila nařízení o dvojjazyčnosti či zákazu vyvěšování československých vlajek, zamazávali německé názvy ulic.

Když u rozhlasu vypukly boje, záhy se rodině podařilo získat pušky a spolu s dalšími povstalci se snažili ovládnout Kladenskou ulici ve Vokovicích. „My jsme vykopali dlažbu, přitáhli popelnice, dřevěné trámy a podobně a postavili barikádu. Z Kladenské se stala neprůjezdná ulice,“ popsal začátek. Poté vypukly ostré boje. Chlapci, kteří se během války při dobrodružných výpravách v Šárce dostali potají do blízkosti cvičících jednotek SS, měli paradoxně možná lepší ponětí o jejich bojových postupech než velitelé barikád. „Věděli jsme, přesně, odkud střílejí. Kulky nám hvízdaly nad hlavou, my jsme ale věděli, jak se krýt, i to, že se nevyplatí vystrkovat hlavu,“ vzpomněl Emil Šneberg.

V poslední den bojů se potom s otcem a bratrem vypravili na motorce k ruzyňskému letišti. Ačkoli šlo o velmi riskantní akci, nic se jim nepřihodilo, Němci na letišti nebyli. „Potkali jsme asi čtyři vlasovce, jinak bylo letiště prázdné. Z letištní knihy jsme pak zjistili, že všichni odletěli asi půlhodiny před naším příchodem,“ řekl mladý účastník povstání.

Své rodiče naposledy viděl přes dráty, pak už byl tábor prázdný

Ne pro každého Čechoslováka bylo ale květnové povstání příležitostí k tomu, aby se konečně postavil se zbraní v ruce proti nenáviděným okupantům. Desetitisíce obyvatel musely v průběhu války opustit domovy kvůli svému židovskému vyznání, popř. víře svých předků. Mířili zprvu do polských ghet a koncentračních táborů, později většinou do Terezína a ti, kteří nezemřeli v koncentračních táborech, často pokračovali do táborů vyhlazovacích.

Pavel Werner, kterému tehdy bylo pouhých jedenáct let, vystoupil na rampu v Březince v červenci 1944. Selekci přežil a ani jeho rodiče, kteří přijeli spolu s ním, nešli hned do plynu, skončili však v jiné skupině než chlapec. Wernerův otec přitom podle vzpomínek osvětimského pamětníka učinil málo vídanou věc a Josefu Mengelemu řekl: „Já bych ale chtěl na tamtu stranu, kde stojí můj syn.“ Mengele se prý nenechal vyvést z míry a pouze zopakoval své rozhodnutí se slovy: „Stejně byste spolu nebyli.“

Své rodiče Pavel Werner ještě spatřil. „Byli jsme ubytováni v jiném táboře, odkud bylo do tábora, kde zůstal otec s matkou a další stovky lidí, vidět přes dráty. Vzpomínám si, že jsem jednou zahlédl jejich obličeje v davu jiných lidí. Zdálo se mi, že taky koukají mým směrem, tak jsem zvedl ruku, abych zamával. Odpověděli stejným gestem. Druhý den jsem běžel k drátům znovu, abych je pozdravil. Situace se opakovala. Třetí den už byl tábor prázdný,“ popsal.

O půl roku později již Němci osvětimské tábory vyklízeli. Skupina 89 chlapců z tábora, kde skončil i Pavel Werner, se v tuhých mrazech vydala na třídenní pochod do jiného tábora vzdáleného asi 65 kilometrů. „První den jsme šli celý a pokračovali jsme beze spánku i celou noc. Z původních 89 chlapců z naší skupiny, zůstalo asi 20,“ popsal smrtící pochod dětí.

Druhou noc chlapci přežili, protože nalezli teplou hromadu hnoje, do které se uložili, další noc strávili v kravíně. Z tábora, kam došli poté, odjeli vlakem do Mauthausenu a dále do Melku. Tam chlapcům pomohli přežít členové Sonderkommanda – skupiny vězňů, kteří uklízeli mrtvoly a dostalo se jim poněkud lepšího zacházení. „Měli takový přebytek, že nám klukům občas něco nechali. Byl to ale celkově zvláštní pocit vědět, co dělají a něco si od nich vzít. Obyčejně měly tyhle party životnost přesně šest měsíců. Pak byli sami zplynováni a nahradili je jiní. Tahle vězeňská hierarchie byla naprosto šílená,“ popsal Pavel Werner, dnes místopředseda Terezínské iniciativy.

Z Melku byl ještě převezen do Gunskirchenu, kde se dočkal osvobození. Válku přežil jako sirotek. V Československu se na konec vyučil obuvníkem, později vystudoval zahraniční obchod a pracovně působil i v Mexiku a Bolívii.

Kolik mrtvých? 60 milionů, ale přesně se to neví 

Druhá světová válka trvala šest let a jeden den. Odhadovaný počet obětí se značně liší, avšak většina současných historiků se kloní k číslu 60 milionů mrtvých, z čehož 20 milionů připadá na vojáky a 40 milionů na civilisty - to je v průměru zhruba 27 350 mrtvých za den. To dokladuje, že druhá světová válka si vyžádala daleko více civilních obětí než padlých na frontách. 

Nicméně existují i daleko vyšší odhady: až 72 milionů mrtvých, z toho civilní oběti představují asi 47 milionů, včetně asi 20 milionů lidí, kteří zemřeli během války v důsledku hladu a nemocí. Nejvážnější ztráty utrpěl Sovětský svaz, podle posledních údajů šlo o 27 milionů padlých. Čechů a Slováků zemřelo 360 tisíc a holocaust si vyžádal asi šest milionů obětí. 

Fakt, že počet mrtvých nelze přesně určit, dokládá i to, že například krátce po válce se hovořilo jen o sedmi milionech mrtvých na straně Sovětského svazu. „Za Chruščova se ta čísla zvedla na 20 milionů a nejnovější čísla pocházející z 90. let hovoří o 20 milionech obětí, z toho necelých 9 milionů padlých na frontě,“ řekl historik Vít Smetana. Pro ilustraci v první světové válce zahynulo na 18,5 milionu lidí, z toho téměř deset milionů vojáků.