Praha - Třeba jen nedbalostní delikt může dostat jednoho z rodičů do vězení. I pro zbytek rodiny to je pak velmi náročná životní situace. Jaké to je, mít partnera dva roky ve vězení, popisovala ve Studiu 6 Alexandra Čekanová. Dnes se angažuje v neziskové organizaci Za branou, která lidem v podobné situaci pomáhá.
Dostal se váš partner do vězení? Hlavně nepanikařte
Co pro vás bylo nejhorší, když váš manžel odešel do vězení? Čím jste si prošla vy i rodina v takové situaci?
Samozřejmě v první řadě je tam to odloučení od partnera. Po psychické stránce to není vůbec jednoduché, ale ani finančně, protože jsem byla na mateřské dovolené. Nebýt toho, že mám báječnou rodinu a báječné kamarády, tak bych to asi nezvládla.
Jak vám pomohlo to občanské sdružení Za branou?
Byla jsem mezi prvními, kteří do skupiny docházeli. Z projektu pro rodiny nám třeba propláceli cestovné na návštěvy do věznice.
Poradili vám třeba, zda říct malému synovi, kde je tatínek? Řekl vám někdo, zda má třeba syn jezdit za tatínkem často, nebo méně často?
To vám neporadí nikdo, je to na vašem vlastním uvážení. Já jsem jezdila s malým ze začátku každý měsíc. Potom jsem jezdila jeden měsíc bez něho a jeden měsíc s ním. Malému byl rok a půl, když mu tatínek odešel do výkonu trestu, takže než se mě zeptal, tak to chvíli trvalo. Moc dlouho ale ne – ve dvou letech se zeptal, kde ten taťka je. A já jsem mu řekla pravdu, že udělal chybu v životě a teď je za to potrestaný a musí být ve vězení. Od začátku potom, když jsem se setkávala s ostatními rodiči, tak jsem se jim snažila vysvětlit, že ty děti potřebují slyšet pravdu a potřebují ji slyšet od rodičů. Protože dříve nebo později se to stejně dozví – můžou se to dozvědět ve škole od dětí, od učitelů, od lidí na vesnici, ve městě, kdekoliv. A důvěra mezi rodiči se potom špatně vrací zpět.
Jaký je to vlastně pocit jet do věznice za někým, koho milujete, a mít s sebou i dítě?
Když jsem jela poprvé, tak jsem vůbec nevěděla, co mě čeká. Postupem času, kdy jsem tam jezdila dva roky, tak už se mě i bachaři na bráně ptali, kde mám malýho, a když jsem ho neměla s sebou, tak říkali, že bude bez něj dneska smutno. Je pravda, že my jsme si s manželem dokázali vždy tu návštěvu užít. Netruchlili jsme, snažili jsme se myslet pozitivně na to, co bude, až se vrátí.
Máte nějakou radu, jak se mají lidé chovat v situaci, kdy je partner ve výkonu trestu?
V první řadě je důležité zachovat klid, nepanikařit. Ne vždycky se to samozřejmě povede, protože ty lidi mají různé citové problémy. Je důležité, aby zachovali klid před těmi dětmi. A pro toho člověka, který je ve výkonu trestu, je důležité vědět, že ta rodina venku se o sebe dokáže postarat.
Jaký pak byl návrat?
Je to těžká situace, protože určitou dobu žijete odděleně, žijete si každý svůj život. V tom vězení je určitý režim, který najednou venku není. A ten člověk je samozřejmě tím režimem nějakým způsobem postižený. Nedokáže se hned srovnat zpátky s tím, že má zpět svobodu. Záleží také na délce toho trestu. Pokud je to měsíc nebo dva, tak si myslím, že to není tak těžké. My jsem samozřejmě byli šťastní, že je zpátky, že můžeme být zase všichni pohromadě, ale to sžívání se po dvou letech odloučení bylo náročné a chtělo to spoustu trpělivosti z obou stran.
Teď, když se ohlédnete za tou situací, cítíte, že vás to třeba posílilo, že jste to zvládla?
Určitě, mě to hodně posílilo. I ten náš vztah to posílilo. Myslím, že i tu naší rodinu to upevnilo.
Vy teď pracujete jako spolupracovnice toho sdružení Za branou. Co je vaší náplní práce?
Náplní mojí práce je v podstatě komunikovat s těmi lidmi. Když se to podchytí v začátku, když se ozve přítelkyně, manželka, manžel nebo rodiče, kteří mají dítě ve výkonu trestu, tak jim dávám první pomoc, aby věděli, že v tom nejsou sami, že se to děje, že bude všechno zase v pořádku. Je důležité udržet si ten nadhled nad tou věcí. Samozřejmě je to ostuda. Dostat se do výkonu trestu je ostuda a i rodina má potom trochu stigma. Je proto důležité rodinu od toho stigmatu trochu oddělit, protože ta rodina za to nemůže. Člověk něco spáchal a třeba i nerad – mohla se stát například nějaká autonehoda. Může se stát, že se člověk do toho výkonu trestu dostane lusknutím prstu.