Tzv. „Zákon o protikočování“ předpokládal požadavek vstřícného přístupu obou složek společnosti. Ideálem bylo bezproblémové nastoupení Romů do řádného zaměstnání, výuka v řádných školách, úspěšné začlenění do obytných čtvrtí ostatních obyvatel. Vývoj v následujících dekádách však ukázal, že k vyřešení problému sociální integrace Romů bude potřeba mnohem více úsilí než zjevně neúčinný zákon. Důkazem malé účinnosti zákona je velmi nízké procento lidí, které daný zákon postihl.
„Zásadní problém je ve stále přetrvávajícím přesvědčení, že skupina osob může rozhodovat o způsobech života jiných lidí, násilně je tlačit do uměle vytvořených kolejí. Toto myšlení ve vztahu k Romům v dnešní společnosti stále přetrvává,“ tvrdí Karel Novák z nadace Člověk v tísni. Základním předpokladem k pozitivnímu vývoji soužití Romů s ostatními lidmi je dát možnost Romům svobodně rozhodovat o vlastní identitě, kultuře a způsobu seberealizace. Snaha upozorňovat na povinnosti Romů vůči společnosti vede spíše k prohloubení jejich integrace.
Dalším aspektem znesnadňujícím řešení je zjevná nejednotnost romských skupin v postoji ke své vlastní komunitě. Podle Nováka je pravdou, že většina romské společnosti je již víceméně úspěšně integrovaná. Procento chudých komunit se alespoň v České republice nijak dramaticky nezvyšuje. Řešení situace z dlouhodobého hlediska vyžaduje příznivý postoj k vzájemné diskuzi, překonání letitých předsudků a umožnění Romům rozhodovat o svém osudu bez nebezpečí represe. To vše nelze uskutečnit bez spolupráce s lidmi pohybujícími se v dané lokalitě. Problém nelze řešit v kanceláři nad stolem, dodává antropolog Ondřej Skripnik z Fakulty humanitních studií UK.
