Brno - Období krátce po srpnu 1968 je mimořádnou kapitolou v dějinách česko-rakouských vztahů. Rakušané tehdy poskytli první útočiště a pomoc desetitisícům československých emigrantů. Shodují se na tom historikové i pamětníci. Solidaritu vyjadřovali obyčejní lidé, média a po krátkém váhání i vrcholní politici.
Rakušané po srpnu 1968 poskytli cennou pomoc tisícům emigrantů
„Kdo tehdy nebyl ve Vídni, netuší, jaká vlna se tehdy zdvihla. Každý chtěl pomáhat,“ řekl nedávno na odborné konferenci ve Znojmě český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg, jenž žil v Rakousku od komunistického puče v Československu v únoru 1948.
Od počátku politického uvolnění v 60. letech bylo Rakousko pro Čechoslováky oknem do světa. Jako neutrální stát nebylo členem Severoatlantické aliance, a tak se vztahy zpřetrhané po roce 1948 navazovaly snáze než v případě Německa a dalších západních zemí. Vznikly například společné pořady Československé televize a rakouské stanice ORF. „Našli jsme si mezi rakouskými kolegy spoustu přátel, což se potom hodilo po srpnu 1968,“ uvedl bývalý technik brněnského studia Československé televize František Zouhar. Vztahy na úrovni vlád přesto zůstávaly dlouho velmi chladné.
Rakouská média od počátku informovala o srpnových událostech v Československu jako o vojenské okupaci. Podle nedávného článku rakouského týdeníku Profil to dokonce vyvolalo protesty sovětského velvyslance. Rakouská vláda zpočátku reagovala vyhýbavě. Tehdejší ministr zahraničí Kurt Waldheim prý sovětské diplomaty ujistil, že redaktory žádal, aby o událostech informovali „s ohledem na rakouskou neutralitu“.
Podobně i tehdejší předseda rakouské sociální demokracie Bruno Kreisky označil zpravodajství ORF za „odporující neutralitě“. Ředitel stanice však podle Profilu na tyto výtky reagoval prohlášením, že „neutralita zavazuje stát, ale nikoli jeho občany“.
Rakouský rozhlas vysílal v kritických dnech zprávy v češtině. ORF vyslala dále do světa ilegální relaci, kterou připravili v improvizovaných podmínkách redaktoři brněnského televizního studia.
Rakouská ambasáda v Praze i přes počáteční nesouhlas Vídně vydávala po okupaci Československa asi 3000 až 5000 víz denně. „Bylo to odvážné, protože nebylo možné odhadnout, jak se ruské vojsko bude chovat,“ připomněla nedávno rakouská politička Ursula Plassniková.
Celkem našlo podle historiků v Rakousku první útočiště 160.000 Čechoslováků. Byli mezi nimi i prominenti, například režisér Vojtěch Jasný nebo zpěvačka Yvonne Přenosilová. Mnozí z nich později odešli do zámoří či dalších západoevropských zemí, nicméně tisícům se Rakousko stalo druhým domovem. Vídeň vítala emigranty i v dalších letech, kdy v Československu panovala normalizace.
Srpnovým událostem se dodnes věnují rakouští vědci. Letos v červenci představili sborník statí Pražské jaro, který je výsledkem dosud největšího mezinárodního vědeckého projektu na téma reformního hnutí v Československu. Dvojdílná publikace má 2900 stran. Práce vědeckého týmu řídil Boltzmannův institut ve Štýrském Hradci. Výzkumy v ruských archivech například ukázaly, že rozhodnutí o obsazení Československa, pokud jeho vedení nezmění politický kurz, padlo již v březnu 1968.
Vojska Varšavské smlouvy překročila československé hranice v noci z 20. na 21. srpna 1968 a bez vědomí tehdejších státních orgánů vpadla na území státu. Důvodem k okupaci byla obava z přílišné liberalizace socialismu v tehdejším Československu, které by se tak mohlo vymanit ze sovětského vlivu.