Praha - Nezávislý senátor za ČSSD Jiří Dienstbier byl veden jako spolupracovník komunistické vojenské tajné služby. Vyplývá to ze zjištění Českého rozhlasu v evidencích Zpravodajské služby Generálního štábu. Dienstbier jakoukoli vědomou spolupráci s vojenskou tajnou agenturou odmítá. Materiály už dnes neexistují, byly skartovány. Z údajů, které je možné ještě dohledat, vyplývá, že si služba počátkem roku 1962 zavedla svazek s krycím jménem Konferenciér. O čtyři roky dříve Dienstbier nastoupil do zahraničního oddělení Československého rozhlasu.
Dienstbiera vedla vojenská rozvědka jako spolupracovníka
Dienstbier mohl v rámci svého povolání cestovat po světě, obecně známé je jeho působení při státním převratu v Indonésii nebo ve Spojených státech amerických. Tajná služba si Dienstbiera vybrala zřejmě jako takzvanou krycí adresu. Tedy člověka, který přijímá a přeposílá tajnou korespondenci špionů. Zda nějaká spolupráce skutečně proběhla, je ale kvůli zničeným materiálům nedoložitelné. S informací přišel zaměstnanec Českého rozhlasu Jan Hrbáček, který je známý například tím, že zveřejnil Kubiceho zprávu a některé nformace o registraci Jiřího Pernese. „Na mě to dělá dojem, že je to hodně účelové,“ řekl ČT historik z Ústavu pro soudobé dějiny Petr Blažek.
Jiří Dienstbier:
„Já o ní vůbec nic nevím. Pro mě je to blbost. Vy říkáte, že je to z generálního štábu, tam už si vůbec nedovedu představit, jak mohlo někoho vůbec napadnout mě někam zařadit jako potenciální subjekt spolupráce, protože nic takového nemohlo nikdy přijít v úvahu. Já mám jednu obrovskou výhodu, že jsem od dětství nesnášel jakékoliv fízly.“
Rozhovor s Jiřím Dienstbierem a Petrem Blažkem (zdroj: ČT24)
První polistopadový ministr zahraničí kategoricky popírá, že by s vojenskou tajnou službou spolupracoval. „Od redaktora rozhlasu jsem se před 14 dny dozvěděl, že vůbec něco takového existuje. Jinak nevím nic, nikdo mě nikdy nekontaktoval. Kdyby někdo něco takového po mně chtěl, tak bych s ním vyběhl,“ řekl ČT. Dienstbier je navíc znám svojí nedůvěrou ke zveřejňování materiálů totalitních tajných služeb. Tvrdí, že jeho kritici a oponenti se po roce 1989 pokoušeli pátrat po jeho minulosti, ale v archivech našli jen nesmysly: „Vím dobře, jak je to všechno zkreslené, a vím, že byly případy vyloženě nesmyslné, kde byly věci zfalšované, ale ne ve spisech, tam to bylo všechno jasně řečeno, ale byly zfalšované potom v těch interpretacích.“
Pro stejný úkol si vojáci o několik let později vytipovali i pozdějšího slovenského ministra zahraničí Eduarda Kukana. U něho se ale svazek zachoval a je z něj zřejmé, že k naplnění záměru na jeho diplomatické misi do USA nakonec kvůli vnitřním předpisům tajné služby nedošlo. Vojáci proto v roce 1979 svazek uložili do archivu. Kukan na rozdíl od Dienstbiera nedostal ani krycí jméno. „Spolupráci s generálním štábem nebo tajnou službou jsem nikdy nepodepsal. Znovu opakuji, že nikde nenajdete můj podpis na takovýchto papírech,“ zareagoval na zjištění Českého rozhlasu.
Šándor: Většina evidovaných o spolupráci věděla
Podle bývalého ředitele polistopadového vojenského zpravodajství Ándora Šándora Zpravodajská správa Generálního štábu nikdy nepracovala proti občanům Československé socialistické republiky a neměla žádný úkol sledovat emigranty v zahraničí: „Takže z tohoto pohledu její orientace byla celkem jasná, a to bylo získávání informací o tehdejším nepříteli, což byla Severoatlantická aliance.“ Šándor se proto domnívá, že lidé, o kterých si vedla svazky, o tom z 90 procent věděli: „Nedá se samozřejmě vyloučit, že byli lidé, kteří nevědomky byli schopni poskytnout některé informace. Já tohle nepovažuji za příliš významnou kategorii ve zpravodajské práci, je to spíš podpůrná kategorie.“
GALERIE
Jiří Dienstbier v OVM