Praha – Práva a právní ochrana dětí jsou velice ožehavým tématem. Ať už je řeč o dětech, které bez lásky rodičů vyrůstají ve státních ústavech náhradní péče, či dětech marně čekajících na pěstouny či adoptivní rodiče. Vzrůstajícím fenoménem začínají být také únosy dětí, ať už jsou unášeny z nebo do České republiky. Podle Zdeňka Kapitána, šéfa Úřadu pro mezinárodně-právní ochranu dětí, jsou únosy dětí některým ze členů rodiny vzrůstajícím trendem po celé Evropě.
Ochránce dětí Kapitán: Jako židovský průvodce romských dětí nemůžu být rasistou
Do činnosti Kapitánova úřadu, který má dvacet tři zaměstnanců, spadají rozličné agendy. Tou nejstarší a dodnes největší je vymáhání výživného od rodičů žijících v zahraničí, dále řešení únosů dětí jedním z rodičů do zahraničí, či naopak do Česka, řeší i adopce dětí do jiných zemí.
Únosů dětí do zahraničí přibývá
Úřad nemůže jednat naprosto svobodně, je limitován soudními výnosy. Pokud ale k soudu ještě nedošlo, může se úřad pokusit mezi strany sporu vstoupit a působit jako mediátor. Účelem je nalezení kompromisního řešení, které bude akceptovatelné oběma rodiči a bude vhodné pro dítě. Úřady i soudy však musí v případě únosu jednat rychle.
Po roce od únosu se totiž tento stává promlčeným a dítě zůstává s rodičem únoscem. Důvodem je opět ochrana dítěte, které si rychle zvyká na nové prostředí, a vytrhnout jej z něj po delší době by bylo traumatizující. Počet únosů dětí z Česka i do něj se ročně pohybuje okolo padesáti případů.
Počty unesených dětí příbuznými přitom v Čechách od roku osmdesát devět vzrůstá. Podle Kapitána je to důsledek několika faktorů, které spolu vzájemně souvisí, a dodává, že se jedná o celoevropský trend. Jednou z příčin je podle jeho názoru společenské uvolnění, které nastalo po pádu komunismu.
Začala se čím dál tím častěji objevovat smíšená manželství, kde jedním z partnerů byl cizinec. Tento trend se rozvinul po vstupu Česka do EU a následném vytvoření tzv. shengenského prostoru. Mnohá smíšená partnerství z minulosti se nyní rozpadají, podle Kapitána mohou být častým důvodem kulturní rozdíly.
Nejsem rasista
Před nimi varoval i v loňském rozhovoru pro Lidovky.cz, za což si od mnohých komentátorů vysloužil obvinění z rasismu. Kapitán nařčení odmítá odkazem na svoji práci. „Těžko se bude z rasismu obviňovat někdo, kdo hraje romským dětem židovského průvodce malým jihomoravským městem, což je jedna z rolí, kterou pro Muzeum romské kultury hraji.“
Své tehdejší výroky pak vysvětluje tím, že chtěl chránit i děti, které by do Čech byly adoptované. Podle něj budou lidé jinak reagovat na uhlazeného severoamerického mulata a jinak na černocha z rovníkové Afriky, který fyziognomicky vypadá odlišně a máme z něho přirozenou bázeň. Před odlišným přijetím adoptovaných dětí varuje i ve vztahu k místu, kde by mělo dítě vyrůstat. Jiná situace je podle něj v kosmopolitní Praze a jiná může být na malém městě.
Co s přeplněnými českými ústavy
V českých ústavech je zavřeno okolo šesti tisíc dětí a jejich přesun do náhradních rodin nejde tak hladce, jak by bylo záhodno. Podle Kapitána brzdí systém adopcí několik faktorů. V ideálním případě stojí adopce do ciziny na několika základních pilířích. Prvním je kvalita státu, do kterého má být dítě adoptováno. Zkoumá se například, jaká je tamní úroveň právní ochrany dětí.
Při práci s adoptivními rodiči pak úředníci zdůrazňují, že adopce je dlouhodobým úvazkem a o dítě se budou muset starat i za patnáct let. Na závěr budoucí pěstouny varují, že si dítě bude pravděpodobně hledat v určitém věku vlastní identitu, což v případě romských dětí bývá často romská komunita. Nejlepší zkušenosti s adopcí do zahraničí má Kapitán zejména se severskými státy.
Co se týče adopcí v rámci České republiky, připisuje nízký počet adopcí rozdílné nabídce a poptávce. „Zjednodušeně řečeno, požadavkem většiny českých žadatelů je několika-málo-měsíční blonďatá holčička, kterých v ústavech není tolik.“ Dalším důvodem je podle něj nižší úroveň připravenosti českých žadatelů o osvojení.
Byl by však nejraději, kdyby jeho úřad nemusel řešit vůbec žádné adopce, nechtěných dětí ale v Česku neubývá. Z toho důvodu prosazuje jako řešení aktivní rodinnou politiku, tedy zaměření na zdravou rodinu s fungujícími mezigeneračními vztahy. Děti z ústavů jsou totiž často odebírány z nefunkčních rodin. Na druhou stranu přiznává, že v ústavech budou vždy nějaké děti, které ústavní péči potřebují, ať už trpí tělesným či mentálním postižením.
Co brání adopci do zahraničí
Ředitel Úřadu pro sociální začleňování Martin Šimáček na Kapitánovu adresu prohlásil, že dosavadní mise jemu svěřeného úřadu je skandální. Podle Šimáčka úřad nezprostředkoval za deset let ani jednu adopci ze zahraničí, ale umožnil vyvézt tři sta převážně romských dětí ven.
Zdeněk Kapitán se nařčení brání, když poukazuje na problémy ve spolupráci se zahraničím. Česká republika se svými deseti miliony obyvatel umožňuje ročně uskutečnit kolem padesáti adopcí dětí ze zahraničí. Pro ostatní státy je to však málo, a tak prý pokusy úřadu o navázání spolupráce často ignorují.