Bylo po druhé světové válce. Bylo po únoru 1948. Československo žilo v očekávání změn, které přinese nová komunistická vláda, chod všedního dne však zatím běžel nerušeně dál. Do Trenčianských Teplic na západě Slovenska přijel vojenský důstojník Alois Šiška, aby pokračoval v rekonvalescenci. Malé lázně v podhůří Malé Fatry ostatně choroby pohybového ústrojí léčí dodnes. A Šiška léčebnou kúru potřeboval. Poté, co strávil v prosinci 1941 šest dní v Severním moři, málem přišel o nohy.
Emigrace? Někdo tu sakra musel zůstat, říká vdova po letci z RAF
Vlasta Šišková působí ve svém věku sedmaosmdesáti let mimořádně vitálně. Drobná dáma sedí za katedrou základní školy v Praze na Proseku a zatímco vypráví příběh svůj a příběh svého muže, bystrýma očima pozoruje naslouchající deváťáky. „Byla jsem vyhozena z vysokých škol pro celou republiku,“ vzpomíná na důsledky únorového převratu a toho, že se vdala za někdejšího letce RAF. „Co dál? Absolutní vystěhování z Prahy, podmínka (bydlet) nejmíň 30 kilometrů od hlavního města. Vesnice – žádný autobus, žádný vlak. Do zaměstnání jsem chodila pěšky nebo jezdila na kole. Jediné zaměstnání pro mě byly československé státní statky.“
Šišková v nich pracovala jako mzdová účetní, pomáhala na poli, vážila dobytek. Aby se z Dušníků, kde s mužem bydleli, dostala včas do práce, musela vstávat v půl čtvrté ráno. To bylo na konci roku 1950. Necelé tři roky předtím ji ještě zvali na sovětskou ambasádu.
*** (Není v zájmu republiky)
Narodila se jako Vlasta Procházková v roce 1924. Její otec byl legionář a profesor na Vysoké válečné škole. V roce 1940 ho za práci pro odbojovou skupinu Obrana národa zatklo gestapo a na další čtyři roky zmizel v nacistických lágrech. S koncem války se vrátil do Čech spolu s 3. americkou armádou generála Pattona. Už 28. října 1945 se v Praze zúčastnil vojenské přehlídky vojsk vítězných mocností, když před zraky prezidenta Beneše vedl zástupce čs. armády.
Jako druhý podnáčelník generálního štábu patřil Jan Procházka mezi špičky poválečné armády, jeho nadřízeným byl generál Heliodor Píka. Šišková vzpomíná na to, jak oba po komunistickém puči odmítli nabídku k emigraci: „'Zažili jsme první světovou válku, zažili jsme druhou a potřetí utíkat nebudem. Máme odpovědnost za rodinu.' A věděli, co je čeká.“
Heliodor Píka byl ve vykonstruovaném procesu odsouzen za vlastizradu k trestu smrti. Oběsili ho 21. června 1949 v plzeňské borské věznici. Důstojníci jsou obvykle popravováni zastřelením.
Procházka byl ještě 25. února 1948 kvůli svému postavení v čs. armádě pozván s celou rodinou na slavnostní recepci sovětského velvyslanectví – tak Stalin na dálku slavil zisk další državy. Už v červnu ale nemocného generála vzala Státní bezpečnost do vazby, mj. za vazby na velitelství britské armády. „Potřeboval penicilin, který mu byl odmítnut. Páté oddělení řeklo kouzelnou větu: Není v zájmu republiky, aby můj otec žil,“ vzpomněla Šišková. Pohřeb se konal na Štědrý den, 24. prosince 1948.
*** (Severní moře 1941/42)
S Aloisem Šiškou, tehdy podplukovníkem, se Vlasta Procházková seznámila v červenci 1948 právě v Trenčianských Teplicích – v době, kdy v Praze probíhal na mnoho let poslední Všesokolský slet. Jí bylo čtyřiadvacet („Milovala jsem ty lázně“) a dodnes s úsměvem vzpomíná na chvíli, kdy do hotelové restaurace Vojenského lázeňského ústavu vstoupil muž v letecké uniformě. „Za první republiky byla armáda pojem. S klukem, který nebyl na vojně, děvčata netancovala. To byl lazar, který ani neudělal kotrmelec.“
Šiška nebyl obyčejný voják. K aviatice se dostal díky Baťově výrobě sportovních letadel ve 30. letech, měl za sebou útěk z protektorátu a službu u české 311. noční bombardovací perutě britského královského letectva (RAF). Především pak těžký válečný úraz z letu na konci roku 1941. V Šiškově případě ovšem byla riskantní téměř každá mise.
14. srpna 1941 prostřílel po bombardování Hannoveru jeho letadlo německý noční stíhač.
20. srpna 1941 se totéž opakovalo po návratu z Berlína.
11. září 1941 havaroval na britském pobřeží po náletu na Turín.
27. září 1941 přistál při nulové viditelnosti a zastavil se těsně před hangárem.
28. prosince 1941 se Šiškův bombardér wellington vracel z útoku na severoněmecký přístav Wilhelmshaven, když levý motor letadla zasáhlo německé dělostřelectvo. Vrtule vyřazeného motoru poškodila řízení letounu tak, že se nedal ovládat. Letci bombardovací perutě nouzově přistáli na rozbouřeném Severním moři a v dinghi (záchranném člunu) následně strávili šest dní. Pili mořskou vodu. Tři členové posádky zemřeli, Šiška dostal do černajících nohou gangrénu a vážně mu hrozila amputace. Převážnou část zbytku války poté strávil po německých sanatoriích, když ho jako nepřátelského letce zajali na pláži v Holandsku.
GALERIE
Alois Šiška
Rozhovor s generálem Aloisem Šiškou věnovaný jeho pobytu na západní frontě můžete zhlédnout v archivu pořadu ČT Ještě jsem tady zde.
S Vlastou Procházkovou se znali sotva týden, kdy Šišku poprvé zatkli i v Československu. Někdejší příslušník 311. bombardovací perutě se totiž vznikající Československé lidové armádě začal zdát nepohodlný. Z lázní ho člen vojenské rozvědky eskortoval do Prahy, aby byl po pár hodinách výslechu opět propuštěn. To se ještě několikrát opakovalo. Návrat do Anglie, kde měl dokončit léčení nohou, se už nekonal.
Rychle skončila i Šiškova kariéra v armádním letectví, a to navzdory osobní apelaci na tehdejšího ministra národní obrany Ludvíka Svobodu. V roce 1950 byl veterán z bitvy o Anglii propuštěn z československé armády. Vysvětlením sice byla právě válečná zranění, ve skutečnosti šlo ale především o snahu očistit komunistickou obranu o veterány ze Západu.
*** (Plavte)
Za Aloise Šišku se Anna Procházková provdala v červnu 1949 na Velehradě jen pár dní po popravě generála Píky. Sňatku předcházelo moratorium, kdy vojenské úřady Šiškovu svatbu odmítaly – z jejich pohledu si bral dceru buržoazního generála, a proto nepřítelkyni státu. Komplikace to však byly oboustranné: „Známí mi říkali: 'Tys to teda vylepšila. Nejdřív otec a teď si ještě vezmeš rafáka.' My všechny, které jsme měly za manžele západní letce, jsme ale v životě neřekly: 'No to jsme to dopracovaly.' V životě jsme neřekly: 'Rozvedeme se s vámi.' Nikdy.“
Úřady mladý manželský pár krátce po svatbě vykázaly z metropole, aby mladou komunistickou republiku neohrožovali. Únor tak přinesl změny, s nimiž manželé nepočítali. „Nikdo z těch, co se vrátili, a ani z nás, kteří jsme zůstali, nepočítal s tím, že by se tak vysoce demokratická republika, jako byla předválečná Československá republika, mohla natolik změnit… Nedělejte si iluze, že jsou mezi námi všichni jedničky. Že neumíme mlátit, dělat výslechy a že neumíme udávat.“
Bydlení našli v malé obci Dušníky nad Vltavou, kde žili i s matkou (vdovou po generálovi Procházkovi) pod neustálým dohledem StB. Kvůli podezření, že Šiška šíří po polích letáky a schovává vysílačku, dům zaměřovalo vojenské letadlo. Dění za okny kontrolovaly černé vozy StB.
Vždycky je možnost plavat
„Měli jsme dvě možnosti: Buď se utopit, nebo plavat. A my jsme se rozhodli plavat,“ snaží se Šišková přiblížit dnešním studentům své tehdejší uvažování. „A já vám to říkám i teď, v přítomnosti. Netopte se. Plavte! Byť by to stálo cokoli. Vždycky je možnost plavat.“
Život ve vsi však nebyl příjemný pouze kvůli StB. „Lidé se nám začali vyhýbat. Když jsem přišla do obchodu, lidé odešli. Měli strach, aby nebyli se mnou, aby se náhodou něco nedozvěděli.“ Zdá se proto až neuvěřitelné, že část obce v roce 1954 uvažovala o tom, že Šišku jako nestraníka podpoří ve volbě do místního národního výboru. Z té ale z politických důvodů sešlo.
Všichni nemohli emigrovat
Na otázku, zda někdy neuvažovali o odchodu, odpovídá Šišková odmítavě: „My jsme ale neemigrovali. Všichni nemohli emigrovat. Někdo sakra musel zůstat! Prosím, ti, kteří se rozhodli odejít, šli za nějakým cílem, který uznali za vhodný. Neznamená to ale, že ten, kdo zůstal, je zbabělec nebo partajník.“
*** (Nebeští jezdci)
V 60. letech byl Alois Šiška částečně rehabilitován a nakrátko se vrátil k letectvu. V roce 1966 vydal vzpomínkovou knihu KX-B neodpovídá věnovanou zkušenosti z 2. světové války. O dva roky později natočil Jindřich Polák na motivy jeho příběhu snímek Nebeští jezdci, který je dnes považován za klasické dílo českého válečného filmu.
Vlasta Šišková na podnět ministerstva průmyslu vystudovala psychologii a v rámci papírenského průmyslu se věnovala psychologii práce.
Dcera manželů Šiškových se v polovině 80. let provdala do Anglie; vzala si Angličana, se kterým se seznámila na Slovensku v Tatranské Lomnici.
Na státní svátek 28. října 2003 ocenil prezident Václav Klaus Šiškovu činnost řádem Bílého lva. Ocenění přišlo až im memoriam. Generálmajor zemřel krátce předtím, 9. září. Jeho žena dnes plní funkci místopředsedkyně sdružení československých zahraničních letců 1938-45.