Praha - Případ zavražděné Simony Monyové připomněl, kam až mohou zajít partnerské roztržky. Přestože domácí násilí ve vztahu spisovatelky a jejího muže Borise Ingra policie dosud nepotvrdila, kauza vyvolala vlnu diskusí, zda se s tak vážnými problémy dovede česká společnost vypořádat. Za nejčastější problém označila kriminalistka Alena Skoumalová skutečnost, že okolí oběti, která si sama neumí říct o pomoc, situaci mnohdy podcení. Spousta obětí tak domácímu násilí odolává dlouhé roky.
Oběti domácího násilí si neumí říci o pomoc. Okolí situaci často podcení
„Velký problém je, že i ženy, které se tuto situaci snaží řešit, se často obrátí na špatná místa. Mnohé z nich se snaží být silné, a tím pádem působí na své okolí, že to mají všechno pod kontrolou a že žádnou pomoc nepotřebují. A proto dochází k tomu, že to pak to okolí podcení,“ uvedla Skoumalová, která se domácím násilím dlouhodobě zabývá.
Podle Skoumalové není nutné, aby domácí násilí oznámila sama oběť. „Pokud se dozvíte o domácím násilí, nebo máte třeba jen podezření, můžete se na policii obrátit, přestože s tím člověkem nejste v kontaktu a nejste příbuzní. To není důležité,“ tvrdí kriminalistka. Na policii podle ní často chodí anonymní e-maily. Není pravda, že by vyzněly naprázdno.
GALERIE
Domácí násilí autor: ČT24, zdroj: Policie ČR
Domácí násilí označuje dlouhodobé, opakované a stupňující se útoky jednoho člena domácnosti vůči druhému. Nemusí být jen fyzické, ale také psychické, sexuální či ekonomické. Neodehrává se také jen mezi partnery, ale i mezi rodiči a dětmi či mezi prarodiči a vnoučaty.
Trestným činem je domácí násilí v České republice od roku 2004. Počet případů neustále narůstá. Desetidenním vykázáním z domova museli policisté loni zakročit v celkem 1 430 případech. To je zhruba o třetinu více než v roce 2010. Většina případů však stále zůstává za zamčenými dveřmi. Podle odborníků má na růst domácího násilí významný vliv finanční krize a rostoucí nezaměstnanost.
K zahájení řízení policie nepotřebuje souhlas ohroženého
„Jakmile policie obdrží takové oznámení, snažíme se situaci nejdříve prověřit bez toho, abychom hned oslovili osobu, které se násilí může týkat. Čím víc informací máme, tím lépe. Teprve poté se snažíme s tím člověkem spojit a ptáme se ho, jaké má pocity, jak to vnímá, jestli má sám dojem, že mu někdo ubližuje,“ popsala běžný postup Skoumalová.
Asi v padesáti procentech takových případů se stává, že oběť s policií odmítne spolupracovat. „Bojí se, že řešení s policií je už příliš striktní. Často se zaleknou toho, co všechno řízení obnáší, bojí se, že nemají vyřešenou finanční situaci, bydlení a podobně,“ doplnila Skoumalová. Policie však nepotřebuje souhlas ohrožené osoby, aby v případu mohla zahájit trestní řízení.
Reportáž Ivy Zigmundové a Michala Šebely (zdroj: ČT24)