Praha – Dlouho tabuizované téma krutostí, které páchali vůči německým zajatcům a civilistům také Češi během květnových bojů v Praze, připomněl v Interview ČT24 historik Jindřich Marek z Vojenského historického ústavu. Při bojích o Prahu na okraj oficiálního konce války totiž odstupující německé oddíly nebyly jedinou stranou, která se dopouštěla krutých zločinů. Podle Marka nesmí historie při celkovém hodnocení zapomínat ani na agresivní odplatu Pražanů. Šlo mnohdy o jednoduchý akt pomsty za dříve popravené blízké či rodinu, projev dlouho skrývané nenávisti vůči Němcům, ale také čirý alibismus lidí, kteří se samotných bojů o Prahu nezúčastnili, jak poznamenal historik.
Historik: Stinnou stránkou povstání je alibismus některých (ne)povstalců
„Mnohem tragičtější věc bylo to, že tyto zločiny páchali v řadě případů alibisté, kteří se přímo povstání vůbec neúčastnili… Tihle lidé si poté vzali zbraně, navlekli pásku revolučních gard a páchali násilí ve snaze upozornit na sebe jako na statečné odbojáře,“ upozorňuje Marek na zištnost některých Pražanů při vyhánění zbytku německých posádek. Částečná vina českých obránců na tragickém vyústění květnového povstání nicméně v historickém pohledu ustupuje ve srovnání s agresí ustupujících Němců. Jenom v Praze během revolučních dnů padlo podle policejní zprávy 1 693 bojovníků, ale také 236 zavražděných žen a dětí, které německé jednotky nacházely ukryté ve sklepech domů a nemilosrdně střílely.
O život přišlo v Praze také zhruba 300 vlasovců, vojáků Rudé armády, kteří se v německém zajetí nechali naverbovat do Ruské osvobozenecké armády (ROA). Pod velením generála Andreje Vlasova pak od začátku roku 1945 bojovali po boku Němců, nakonec ale sehráli významnou, byť dlouho zamlčovanou roli v osvobození českého hlavního města. Povstalcům pomohli vlasovci zejména 7. května, kdy díky svým těžkým zbraním účinně zasáhli proti Němcům na jihu a západě Prahy.
Příslušník Ruské osvobozenecké armády generála Andreje Vlasova v Praze
„V době minulého režimu se jejich účast v pražském povstání bagatelizovala, zatajovala, po roce 1990 naopak příliš glorifikovala. Chyběl tomu takový ten střízlivý střední pohled. Souhlasím s tím, že byli určitou pomocí, morální podporou, ale jejich vystoupení bylo velice krátké od 6. do 7. května,“ poznamenal Marek.
V té době už německé velení směřovalo k podepsání kapitulace, v Čechách se ale stále ještě bojovalo. Zbylé jednotky Wehrmachtu i zbraní SS se totiž hodlaly dostat do amerického zajetí, jemuž Němci dávali přednost před sovětským. Dodnes se přitom spekuluje o tom, že Prahu mohli osvobodit právě Američané, kteří již 6. května vstoupili do Plzně. Sovětsko-americko-britská dohoda z poloviny dubna 1945 ale stanovila, že do československého hlavního města vstoupí jako první Sověti.
Boj o rozhlas v květnu 1945
Jindřich Marek:
„Tady se démonizuje to, že Američani prý nesměli za demarkační čáru. Ale ono to bylo složitější. Šlo o to, že byly předběžné dohady, kde by se obě jednotky měly setkat a Američané mezi 4. a 5. květnem navrhli, že jestli to situace bude vyžadovat, protože Sověti byli až u Ostravy a za Drážďanami, že by postoupili na linii Vltava-Labe a tím pádem by osvobodili Prahu. Ze strany Sovětů nešlo o žádný agresivní nesouhlas, tam šlo spíš u lišáckou diplomacii, kdy sověti začali Američanům vysvětlovat, že mají připravenou operaci na osvobození Prahy a že by se ta vojska promíchala a nastal by chaos.“
„Když se blížila půlnoc 8. května, tak Američané dali zprávu naší službě v Londýně, že pokud se bude po 8. květnu ještě v Praze bojovat, tak oni rezolutním způsobem zasáhnou a budou během dvou, tří hodin v Praze. Zároveň ale zjistili, že Sověti jsou už u Slaného a blíží se k Praze tak rychle, že skutečně by už jejich zásah nic neřešil.“
Interview ČT24 (zdroj: ČT24)