Praha – Ačkoliv prezident Václav Klaus kritizoval Václava Havla za vetování zákonů, sám s vety rozhodně nešetřil. Během svého desetiletého působení na Hradě vetoval celkem 59 zákonů, čímž svého předchůdce předčil více než dvojnásobně. Klaus si také vysloužil kritiku některých ústavních právníků kvůli tomu, že některé zákony sice nevetoval, ale ani je nepodepsal - pohyboval se tak mimo ústavní rámec. S touto praxí sice přišel ještě Klausův předchůdce Václav Havel, Klaus ji ale rozvinul a používal mnohem častěji.
Klaus teoretik: Veto jednou za 10 let. Klaus v praxi: 59 vet
„Prezident by měl veta používat jako šafránu – jednou za desetiletí, a ne aby se o to pokusil několikrát za týden. Považuji to za pošlapání základních prvků parlamentní demokracie,“ těmito slovy Klaus v roce 2001, ještě v roli jen šéfa sněmovny, kritizoval hlavu státu, když Havel vetoval zákon o obchvatu Plzně. Realita v roce 2013 je ovšem jiná: šafránu se evidentně dařilo, a tak Klaus během deseti let na Hradě vrátil celkem 59 zákonů.
Uspěl ovšem pouze jedenáctkrát, v ostatních případech poslanci jeho veto přehlasovali. Z těchto jedenácti případů navíc bylo sedm předloh, které Klaus vrátil do sněmovny až těsně před koncem jejího funkčího období a poslanci už o vetu nestihli hlasovat. Naopak u novely zákona o střetu zájmů sice v roce 2005 poslanci veto přehlasovali, Klausovi pak ale dal za pravdu Ústavní soud a novelu zrušil.
Aktivnější byl Klaus ve svém prvním funkčním období, kdy vrátil 32 zákonů. V tomto směru je rekordní rok 2006, kdy prezident vetoval dohromady dvanáct norem (z čehož bylo pět těsně před koncem funkčního období sněmovny). V těchto letech byla hlavní vládní stranou ČSSD, kritici proto prezidentovi vyčítali, že veta používá jako ideologické zbraně. Naopak o rok později nevrátil prezident žádný zákon, to už ovšem byl premiérem Mirek Topolánek za ODS.
Václav Klaus a Václav Havel v roce 2002
Oproti tomu Václav Havel vracel mnohem méně zákonů - během svého prvního období vetoval devět norem, přičemž ho poslanci přehlasovali jen čtyřikrát. V dalších pěti letech, kam spadalo i období opoziční smlouvy, Havel vrátil 16 zákonů. Poslanci ho sice pokaždé přehlasovali, podstatné části tří vetovaných norem, které výrazně měnily volební systém či postavení ČNB, ale v roce 2000 zrušil Ústavní soud.
Prezidentské veto: Každý zákon nebo novelu musí schválit nadpoloviční většinou přítomných jak ve sněmovně, tak v Senátu. Poté putuje k podpisu prezidentovi – ten má ovšem právo do 15 dnů zákon vetovat, pokud ho uplatní, vrací se předloha zpátky k poslancům. Sněmovna pak může připomínky hlavy státu do zákona zapracovat, nebo může prezidentské veto přehlasovat – v takovém případě je nutná nadpoloviční většina všech poslanců, tedy nejméně 101 hlasů. Veto také musí přehlasovat sněmovna ve stejném složení, ve kterém normu přijala. Ústavní zákony prezident vetovat nemůže.
Loni vrátil Václav Klaus poslancům celkem osm předloh, nelíbil se mu třeba zákon o podpoře kinematografie, kvůli čemuž schytal kritiku od filmařů, nebo předloha zavádějící povinnost označovat budovy energetickými štítky.
Některá další veta Václava Klause:
- Novely o posuzování vlivů staveb na životní prostředí (EIA, 2009)
- Protikrizový balíček ČSSD obsahující mj. zavedení šrotovného (2009)
- Novela zakazující převody nemocnic v majetku krajů na obchodní společnosti (2005)
- Nový zákoník práce (2006)
- Antidiskriminační zákon (2008)
- Emisní povolenky pro letecké přepravce (2010)
Slavné se staly Klausovy „nepodpisy“
Václav Klaus během deseti let na Hradě také často uplatňoval postup, kdy sice s navrženým zákonem nesouhlasil, ale ani ho nevetoval. Předloha tak vstoupila v platnost, ovšem bez prezidentova podpisu. To je ovšem podle ústavních právníků v rozporu s tím, jakou roli prezidentovi předepisuje ústava. Ta totiž obsahuje článek, podle nějž „přijaté zákony podepisuje předseda Poslanecké sněmovny, prezident a předseda vlády“. Při „nepodpisu“ ovšem pro prezidenta žádná sankce nevyplývá.
Neříkám tak ani tak
Loni v listopadu Václav Klaus nepodepsal zákon o majetkovém vyrovnání s tím, že se tak od něj distancuje. Zákon tak vešel v platnost. Oznámení Klause završilo legislativní proces a současně dlouholeté úsilí státu a církví dojít k řešení ohledně majetkového narovnání.
Loni v březnu prezident oznámil, že nepřipojí podpis pod novelu zákona o České národní bance, která upravuje její působnost jako součásti nově vzniklého evropského systému dohledu nad finančním trhem.
Před čtyřmi lety pak prezident nepodepsal zákon, který upravoval podmínky pro uzavření sňatku či registrovaného partnerství. Zopakoval tak své odmítavé stanovisko k úředním svazkům osob stejného pohlaví, jejichž zavedení v roce 2006 neúspěšně vetoval.
Stejnou formu nesouhlasu s normou přijatou parlamentem použil Klaus například v dubnu 2005, kdy nepřipojil svůj podpis k zákonu o podpoře obnovitelných zdrojů energie.
Podle děkana Právnické fakulty UK Aleše Gerlocha byl sice Klausův postup mimoústavní a nevhodný, ústava prý ale nepočítá s možností, že by měl prezident právo zablokovat jakýkoliv zákon, což by vyplývalo ze striktního vyžadování prezidentova podpisu. Podpis prezidenta pod přijatým zákonem je prý pouze stvrzením legislativy. Podle experta na ústavní právo Jana Kysely ovšem prezidenti Klaus i Havel začali tuto „ověřovací funkci“ zaměňovat za vyjádření svého postoje k zákonům. „Podpis není výrazem souhlasu nebo nesouhlasu, ale je v podstatě notářským ověřením zákonodárného procesu,“ dodal Kysela.
Debata o nutnosti prezidentova podpisu ale v Česku není nic nového, vedla se už za první republiky. Podle právníka Zdeňka Koudelky byl v té době prezidentův podpis chápán jako ověření správnosti procesu přijetí v rámci vyhlášení zákona, nikoli jako souhlas s textem zákona. Prezident v takovém případě mohl odmítnout podpis, jen pokud by zjistil, že nebyl dodržen ústavní postup při schvalování zákona. Postupem času se ale utvořila ústavní zvyklost, že prezident nemusí s určitým zákonem souhlasit, ale veto neuplatní. Zákon je pak vyhlášen bez podpisu hlavy státu.
Nepodpisy jdou do světa
Václav Klaus si ovšem vysloužil pozornost svými nepodpisy také za hranicemi české kotliny, a to kvůli tomu, že otálel se svým autogramem pod mezinárodními smlouvami. Třeba dodatek k Evropské sociální chartě podepsal prezident až po rekordních devíti letech, v roce 2012, poté, co jej Senát i sněmovna schválily už v roce 2003. Klaus tak ignoroval verdikt Ústavního soudu z roku 2009, podle kterého má „prezident republiky povinnost ratifikovat mezinárodní smlouvu bez zbytečného odkladu“, pokud obě komory parlamentu s dokumentem vysloví souhlas.
Václav Klaus
Prezident váhal i s podpisem Lisabonské smlouvy či u dohody o přistoupení Česka k Mezinárodnímu trestnímu soudu (ICC) - oba dokumenty ČR následkem Klausova postupu schválila jako poslední z evropských zemí. Loni v prosinci zase Klause vyzval Senát, aby neprodleně podepsal doplněk Lisabonu, který umožní vznik ESM - záchranného fondu eurozóny. Klaus ovšem podpis odmítl s tím, že „tyto valy považuje za zrůdnou věc“ a nikdy smlouvu nepodepíše. Na fungování záchranného fondu to nicméně v tomto případě vliv nemá, fond funguje už od podzimu loňského roku.
Jak chce právo veta využívat Miloš Zeman?
„Myslím, že prezidentské veto je poslední zoufalý akt, kterému má předcházet úsilí prezidenta o to, aby svoje připomínky k zákonům prosadil při jednání ve vládě a parlamentu. Teprve tehdy, když to nedokáže, může uvažovat o vetu,“ uvedl Zeman před prezidentskou volbou v Interview ČT24. Před vety by prý dával přednost preventivním akcím. Zároveň ovšem uvedl, že by vetoval jak stabilizační balíček Nečasovy vlády, tak důchodovou reformu či církevní restituce.