Praha – Policie ukončila prošetřování svědků, kteří přihlíželi březnovému brutálnímu útoku v jesenickém nákupním centru. Napadenému totiž nikdo nepomohl ani nezavolal na tísňovou linku. Svou ignorancí se tak mohli dopustit „nepřekažení trestného činu“ - nakonec ale policie nikoho neobvinila. Opilý muž tehdy zaútočil na jiného muže sedícího na lavičce – bezdůvodně ho začat fackovat a kopat, oběť nakonec skončila v nemocnici. Jen kousek od útoku se přitom nerušeně bavila milenecká dvojice a okolo procházeli zákazníci centra. Pomoc nakonec přivolal až strážník městské policie, který incident viděl na bezpečnostní kameře.
Útok v Jeseníku: Napadenému nikdo nepomohl, proč?
Útočník dostal v květnu u soudu tříletou podmínku se zkušební dobou na pět let. Zároveň mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení. Roli svědků policie prošetřovala déle, podle mluvčí jesenické policie Terezy Neubauerové šlo o trestný čin nepřekažení trestného činu, za což by jim v krajním případě hrozily až tři roky vězení. Nakonec však šetření skončilo s tím, že nebyly naplněny všechny skutkové podstaty tohoto paragrafu. Konkrétní důvod mluvčí neuvedla.
Nepřekažení trestného činu se přímo nevztahuje na podobné případy. V zákoně je vyjmenována široká skupina skutků, jejichž nepřekažení může vést k trestímu stíhání: od apartheidu přes vlastizradu, výrobu dětské pornografie až po obchodování s lidmi. Na jesenický útok by šlo vztáhnout těžké ublížení na zdraví, které je v zákoně rovněž uvedeno. Jenomže těžké ublížení na zdraví oběti je skutečně vážný útok, při kterém dojde například ke zmrzačení, ztrátě smyslového orgánu, zohyzdění a podobně, což se v případě jesenického útoku nestalo. To může být podle oslovené státní zástupkyně první z důvodů, proč nakonec policie svědky neobvinila. Vždy totiž záleží na konkrétním případě.
Navíc se v zákoně píše, že nepřekažení trestného činu není trestné, jestliže by dotyčnému hrozilo ublížení na zdraví, jiná závažná újma nebo značné nesnáze. Svědci tak mohli mít strach z případného napadení, ostatně útočník se na místo po chvilce znovu vrátil a bezbrannou oběť začal znovu kopat.
(Záznam z bezpečnostní kamery najdete na serveru Youtube.)
Čím více svědků, tím menší naděje na pomoc
Díky tomu, že incident zaznamenaly bezpečností kamery, vyvolal útok v Jeseníku bouři nevole. Nejde ale o první případ, kdy na místě bylo více svědků, přesto nikdo nezasáhl. V podobných situacích je často na škodu, pokud incidentu přihlíží více osob – alespoň podle teorie Difuze odpovědnosti. Ta tvrdí, že čím více lidí je svědky situace, kdy někdo potřebuje pomoc, tím menší je pravděpodobnost, že kdokoliv z nich zasáhne. Naopak pokud je na místě jen jeden svědek, tak ví, že nikdo jiný oběti nepomůže, a je pro něj těžší se zbavit zodpovědnosti či najít výmluvu.
Výzkumy v této oblasti odstartoval známý případ z roku 1964 – tehdy se Kitty Genoveseová vracela v New Yorku z noční směny, když se k ní přiblížil vrah a bodl ji nožem. Navíc byl během útoku vyrušen, na místo činu se pak vrátil a ženu znovu napadl. Oběť celou dobu křičela o pomoc, půlhodinový incident vidělo nebo slyšelo několik svědků (některé zdroje mluví až o 38), na policii se ovšem obrátil jediný, a to až po útoku. Žena následně po převozu do nemocnice zemřela.
Experimenty: Zlomený kotník a epileptický záchvat
O pár let později proběhlo několik pokusů sociálních psychologů. Jedním z nich byl pokus „žena v nesnázích“: V něm žena oznámila účastníkům pokusu, že odchází do vedlejší místnosti. Pak ji mohli slyšet, jak po pokoji přesouvá židli a šplhá na ni. Následovala rána a sténání ženy, že má asi zlomený kotník a nemůže s ním pohnout. Pak pokračovala v naříkání, dokud jí někdo nepřišel na pomoc nebo dokud neuplynula minuta.
Výsledky byly poměrně překvapivé: Pokud byly pokusné osoby o samotě, tak 70 % z nich přispěchalo na pomoc. Číslo se ale snížilo na 40 %, pokud ve vedlejší místnosti seděla dvojice osob, a ještě dramatičtější pokles nastal v případech, kdy byl jedním z dvojice čekajících tajný společník experimentátorů, který nedělal na pomoc nic.
V jiném případě se pokusné osoby účastnily skupinové diskuse – seděly v kójích, které jim bránily vidět ostatní účastníky, a spolu se domlouvaly pomocí sluchátek. Diskuse začala tím, že falešný účastník ostatní upozornil na svůj sklon k epileptickým záchvatům – po chvíli předstíral záchvat a sípal o pomoc. Pokud se testovaná osoba domnívala, že se debaty nikdo jiný neúčastní, tak pomoc přišla v 85 % případů. Pokud se ale domnívala, že se diskuse účastní ještě další osoba, tak poskytnutí pomoci kleslo na 62 % a v případě dalších čtyř osob dokonce na 31 %. (V tomto případě navíc pomoc přišla v průměru až po 166 sekundách – tedy skoro třech minutách.)
Jiným slovy, čím větší je skupina, tím je méně pravděpodobné, že se postiženému dostane pomoci. Lidé totiž často mají strach, že něco udělají špatně - proto raději přenechávají odpovědnost ostatním. Naopak pokud už se někdo ze skupiny rozhodne postiženému pomoci, tak stoupá pravděpodobnost, že budou nápomocni také ostatní účastníci.