Praha – Děti musí akceptovat určité riziko, aby se něčemu naučily. Pokud se na hřišti nic neděje, tak se tam dítě také nic nenaučí. Myslí si to německý tvůrce dětských hřišť Michael Grasemann. Problémem ale je, že se provozovatelé hřišť často raději zabývají jejich vybaveností než tím, jak by mělo dané místo sloužit dětem. „Hřiště je přitom součástí pedagogického vzdělávání dětí,“ tvrdí Grasemann.
Na zcela bezpečném hřišti se děti mnoho nenaučí
Podle Grasemanna jsou děti v dnešní době doslova odkládány do určitých institucí, které jsou uzpůsobeny tak, aby se jim nic nestalo. „A ono se jim opravdu nic nestane. Důležité ale je, aby poznaly své hranice. Ovšem ty poznají teprve tím, že je poruší,“ myslí si diplomovaný sochař. „Musíme si také spálit prst, abychom zjistili, je něco horké, každý musí spadnout, aby se naučil padat,“ dodává.
Nad bezpečností na dětských hřištích v Česku bdí normy ČSN EN1176 a ČSN EN 1177. Předpisy kontrolují každou část dětského těla zvlášť, zda jim na hřišti nehrozí nebezpečí a zda nehrozí nebezpečí dětem jako takovým. „Přitom největší nebezpečí, které dítě absolvuje, je, když se učí chodit a klade jednu nohu před druhou,“ poznamenal ve Studiu 6 Michael Grasemann, kterého si z Drážďan do Česka ke konzultacím přizvala jedna z pražských mateřských školek.
Ilustrační foto
Oproti současné době měly v minulosti děti k dispozici daleko větší prostor, kde se mohly pohybovat. Jejich rádius byl větší, mohly se pohybovat po sousedství, dnes jsou dětská hřiště často jediná místa, kde mají městské děti možnost být venku. „Děti se chtějí pohybovat, chtějí se měnit a chtějí měnit okolí. Chtějí se klouzat, důležité jsou proto šikmé plochy,“ vypočítává Grasemann požadavky na každé hřiště.
Děti se musí seznámit se dřevem či hlínou
Ovšem neméně důležité jako tyto dynamické prvky jsou na hřišti i místa, kde se mohou děti seznamovat s přírodními materiály. „Když jste někde na dovolené, na pláži, děti si hned hrají s přírodními materiály, hřiště jako takové nepotřebují,“ říká tvůrce hřišť. „V minulosti se děti podílely na činnosti rodičů, hrály si na poli, u potoků, dnes to již nemohou. Tyto zkušenosti proto musíme do tohoto chráněného prostoru vnášet,“ tvrdí.
Ilustrační foto
Z materiálů, která Grasemann na svých hřištích nejčastěji používá, převažuje dřevo. „Dřevo je pohodlné. Není tak chladné, když se posadíme, není tak tvrdé, když spadneme, a zároveň zaniká v průběhu času jako člověk,“ vysvětluje sochař. Každé dítě by se podle něj na hřišti také mělo seznámit s kamenem či vodou. „Dříve téměř všichni měli zahradu, mohli si hrát s hlínou, vidět žížaly a podobné věci. Často proto také zařizujeme hliněná hřiště,“ vyprávěl o svých zkušenostech z Německa.
„Já velmi rád říkám, že neuspořádaný kontejner někde na hřišti je to nejlepší, s čím si děti mohou hrát. Samozřejmě to ale odporuje naší estetice, protože máme názor, že by hřiště mělo vypadat jako hřiště,“ poznamenal s tím, že při zakládání hřiště je třeba rozlišovat mezi prostory, kde se o děti někdo stará, jak je tomu na školních hřištích, a zcela veřejnými hřišti.
Bezpečná dětská hřiště (zdroj: ČT24)