Praha – Celkem 25 000 občanů předválečného Československa se stalo obětí perzekucí v Sovětském svazu. Většina z nich se dostala i do gulagu. Badatelé a historici ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů (ÚSTR) dnes tyto údaje zpřesnili, dříve totiž odhady mluvily o 35 tisících obětí.
Kolik Čechoslováků trpělo v gulagu? Méně, než se myslelo
Přibližně třetina z 25 000 Čechoslováků, kterým před válkou zkřížil cestu sovětský represivní aparát, pocházela z Podkarpatské Rusi. Popraveno bylo kolem 1 500 lidí. Historici se dosud domnívali, že občanů ze Zakarpatí bylo v gulagu přes 20 tisíc, ale na základě nedávného bádání v archivech čísla snížili. „Většinu obětí tvořili Rusíni, Židi. Zdaleka ne všichni se z gulagu dostali, protože byli vzápětí pokládáni za občany Sovětského svazu nebo byli v jiných typech táborů jako nepřátelé maďarští. Zjistit přesný počet bylo obtížné. Velmi nám pomohly vydané soupisy obětí,“ řekl historik Mečislav Borák ze Slezské univerzity v Opavě.
V lágrech gulagu zahynuly v letech 1934 až 1960 miliony lidí, prošly jím kromě občanů Sovětského svazu i statisíce občanů z jiných zemí. Čechoslováci se do gulagu dostali poprvé během takzvaného rudého teroru v SSSR koncem 30. let, ten si za oběti vybíral například bývalé legionáře, členy národnostních spolků i politické a hospodářské emigranty. Českoslovenští občané byli zadržováni i za druhé světové války, když prchali do Sovětského svazu před německým a maďarským útiskem. Odsouzeni byli za špionáž či nelegální překročení hranice. Po osvobození Československa Rudou armádou nastala třetí fáze.
Změna poměrů na Ukrajině umožnila historikům dostat se k materiálům NKVD
Zpřesnění čísel přinesl historikům dvouletý výzkum především v Užhorodě a Lvově, kde se obtížně dostávali k materiálům. Předseda sdružení Gulag.cz a pracovník oddělení publikací ÚSTR Štěpán Černoušek řekl České televizi, že až se změnou situace na Ukrajině se změnil i přístup například archivů ukrajinského vedení SBÚ, kde jsou právě materiály z provenience NKVD a KGB. Vedení archivů se dnes snaží zpřístupnit materiály co nejširší veřejnosti. „Měli jsme možnost se podívat na vyšetřovací spisy členů NKVD, kteří během velkého teroru 1937 a 1938 vyšetřovali, respektive si vymýšleli smyšlené kauzy proti Čechům, kteří žili na Ukrajině,“ uvedl Štěpán Černoušek.
GALERIE
videogallery_458464
Gulag.cz nabízí unikátní pohled do odlehlých lágrů na Sibiři
Občanské sdružení Gulag.cz otevřelo před časem unikátní virtuální muzeum, které umožňuje lidem nahlédnout, jak vypadají západosibiřské lágry dnes. Projekt vychází ze studijních cest do Ťumeňské oblasti a podobně jako Google Street View pracuje s technologií panoramatických fotografií. „Gulagy se nacházejí hluboko v tajze, je obtížné se tam dostat a ani na internetu o nich není mnoho informací,“ přiblížil tehdy Černoušek, který je rovněž autorem projektu.
Prohlídka virtuálního muzea
„Rozhodli jsme se využít technologii sférické fotografie, která divákovi umožní navštívit ta místa téměř tak, jako kdyby tam sám stál,“ řekl fotograf Pavel Blažek. Při této časově náročné technice se každé panoráma skládá z 95 fotografií. Pro tvorbu muzea tak bylo potřeba nafotit celkem 16 tisíc snímků.
Zobrazit místo Mrtvá trať na větší mapě
Transpolární magistrála a gulagy:
Transpolární magistrála, nebo též tzv. Mrtvá trať, měla spojovat města Salechard a Igarka za polárním kruhem na severní Sibiři. Práce na ní začaly v roce 1947, přičemž železnice chtěla propojit již existující trať z Moskvy do Vorkuty (v oblasti Polárního Uralu) s řekou Jenisej, kam by mohly připlouvat lodě z nalezišť rud v Norilsku a z oblasti Severního ledového oceánu. Podle českého badatelského týmu však trať neměla žádný reálný strategický význam, protože oblast Norilska je pohodlně dostupná po řece i po moři. Po Stalinově smrti tak byla nedokončená stavba zakonzervovaná jako „zcela neúčelná“.
Vězni gulagů železnici stavěli v mimořádně nehostinných podmínkách; celá trať vede v oblasti trvale zmrzlé půdy, která je po většinu roku pokrytá sněhem. Když vrchní část půdy během krátkého léta roztaje, promění se v bažinatý povrch, což práce ještě komplikovalo, protože vystavěné části „usedaly“. Trati navíc v cestě stály dva ruské veletoky, řeky Jenisej a Ob. Sovětští projektanti ovšem nepočítali s výstavbou mostů – v létě měly dopravu zajistit trajekty, v zimě se měly koleje pokládat na led zamrzlých řek.
Na stavbě magistrály mohlo pracovat až 80 tisíc vězňů zdejších gulagů – období přelomu 40. a 50. let v SSSR představovalo čas třetí vlny represí (po revoluci přerostlé v občanskou válku a po stalinských procesech 30. let), během které zažívalo věznění v gulazích svou kulminaci. Podle historiků prošlo dvěma sty trestaneckými tábory během Stalinovy vlády 8 až 13 milionů lidí.
Virtuální muzeum přitom zdaleka není prvním výstupem ze studia sovětských gulagů u řeky Jenisej. Osudy tuzemských obyvatel, kteří se ocitli v soukolí stalinských represí, mapuje putovní výstava Čechoslováci v Gulagu. Cestu na Sibiř z roku 2009 zachytil i dokument Šimona Špidly Mrtvá trať, který odvysílala i Česká televize. Podívejte se: