Chirurg, který v Afghánistánu zachraňoval Lieskovana, dostal medaili

Praha – Hruď příslušníků českého polního chirurgického týmu, který působil v Afghánistánu, zdobí nově vyznamenání za službu v misi. V kábulské vojenské nemocnici pomáhali jak spojeneckým vojákům, tak místním obyvatelům. Tým českých lékařů byl v Afghánistánu také v době, kdy bojovníci Talibanu zaútočili na české vojáky. Velitel jednotky Martin Oberreiter oceněný Záslužným křížem ministra obrany patřil k těm, kdo se pokoušeli zachránit život Jaroslava Lieskovana.

„Byl to chlap jako hora. V podstatě byl nejblíže epicentru výbuchu, a přesto přežil, alespoň na nějakou dobu,“ vzpomínal pro Českou televizi oceněný chirurg. Když těžce zraněného českého vojáka přivezli na základnu Bagram, byl hned u jeho první operace. „Po příjezdu na oddělení emergency se posadil na lůžku, rozhlédl se, jestli je v nějakém nebezpečí, viděl tam lékařský personál a hned upadl do bezvědomí,“ popisuje podplukovník Oberreiter.

Jaroslav Lieskovan dostal jenom v Afghánistánu při transfúzích přes 100 litrů krve, což vojenští lékaři označují za světový unikát. Nakonec však po převozu do Vojenské nemocnice v pražských Střešovicích těžkým zraněním podlehl.

Spolu s Martinem Oberreiterem dostalo ocenění dalších 12 lékařů a sester a dva vojenští pozorovatelé mise OSN UNAMA. Medaile jim předal náčelník generálního štábu Petr Pavel, který všem vojákům za jejich misi poděkoval.

Video Polní chirurg: Věřil jsem, že to Jaroslav Lieskovan přežije
video

Polní chirurg: Věřil jsem, že to Jaroslav Lieskovan přežije

Česká jednotka svou čtyřměsíční misi zahájila ještě pod francouzským velením, posléze nemocnici převzali Američané. Podle Oberreitera byl jejich přístup k fungování zařízení odlišný. Například přestali v nemocnici ošetřovat místní obyvatele, jak tomu bylo do té doby. Ti se tak v druhé části mise na sál k českým doktorům dostali pouze ve výjimečných případech.

Předtím ale bylo podle zdravotní sestry Petry Kubalové afghánských pacientů hodně, chirurgické zákroky prováděli někdy i několikrát za den. „Převážně to byla zranění dětí, popáleniny, matky s dětmi, poranění šrapnely nebo střelná poranění,“ poznamenala. Podle ní se v týmu sešly skvělé osobnosti, které se navzájem podporovaly ve stresových situacích.